Dítě,

navíc dítě rozmařilé z cizokrajných přístřešků.

 

Jít ven.

Vše, co zajistí ti krov, je minulé.

Z hloubi přálo si, ale

není tu blízkosti,  "nevydáváš se".

 

Zahrady, v nichž vše se vyléčilo, samotné, ztuhlé,

oni raději...

nedůvěřiví.... když rozprávím jim o prazvuku a barvě,

Prázdné, že vše plodí...

mají mne za balvan, plevel, chytře... počtem svárliví...

 

Přál jsem si, aby porozuměli...

ale hrad z písku je mnou samým bořen

mizí poslední 

byť zdánlivý rám dětské součinnosti

 

Smějí se, posmívají, že jsem přestal chápat

plakat? 

- nad čímkoliv... Smutku?...

 

Smích je vyklouben, i ze zbytečné lítosti...

 

Náhlé světlo 

bezhraničné v tváři...

výraz prorůstání mořem.

 

Vězel jsem dlouhodlouze 

jak slepě světelný šíp

(doteku v bláznivém?) 

 

...a na lavičce umaštěné listy - kopie

Goethova Nástinu nauky o barvách...