teď mě napadlo, že pohled na adamův ohryzek (mně se líbí okusek) vyjasní snad vše. no mne prostě fascinuje ta možná variace, ta záměna života, ta kamufláž. ať už vědomá, nebo ne. a pak stojí vedle mne něco pomenšího, s krátkým účesem a chlapeckým obličejem. ale ten chlapecký obličej se ukazuje jako docela něžný, až dívčí... vždy koukám na nohy a ruce. chůze a boty, ruce a prsty a prsteny... ani lodičky nic prozrazovat nemusí... i když jsou patnáctky :-) ne, proboha, nikomu se nesměju :-) jen se mi vybavila situace, když jsem před lety vedl jeden bazar a z nějakého důvodu se tam pomalu ocitly hadry lepších značek a dámské botky větších čísel. a ty lodivodský numera postupně přilákaly kopec nositelek a jednoho nositele.

ale teď tu vedle mne stojí něžný klučina s plachým pohledem ztraceného pejska. ale ten výraz obličeje klidně může patřit holčině, co zrovínka nemusí růžovou a s pocitem, že i ta její kůže dívky není to pravé, ořechové.

mám se juknout na ohryzek, já vím. a vydržet přímý pohled na čučícího ňoumu v rozpacích.

a pak si to přede mnou rázuje vysoké štíhlé chlapecké s ladnou chůzí a štíhlým, přeštíhlým pasem vlnící se až podivně ladně herecky dokonale. á, mám tě! lodičky jako lodě se zbytkem už v pánském fešném hávu. jenomže si vzpomenu na „svůj“ bazar obřích lodiček a jsem zase v...

pamatuji se na párek (snad to byl pár, anebo taky ne) postarších k sobě se hezky majících a sobě se podobajících, jak pravidelně si vláčkem jezdívali do někam. a mám neurčitý pocit, že jsem zaslech něco o manželích, co si vzali na sebe takovou podobu, že kliďánko můžou hrát sourozence. a vůbec se nehádají a jsou k sobě milí a je jeden jako druhý. jeden den si řeknete, že ten vlevo je chlápek a podruhé naopak. měli vám podivně něžné vrásky prožitého života chlapa, který ale může být i ženou, a to jak jeden, tak druhej.

a teď babo raď.