O kráse a pravdě

aneb nedokvašené zamyšlení

Je poměrně vzácnou situací, kdy se dva lidé shodnou při definování krásy. Krása je brána jako věc osobního vkusu. Nelze tuto subjektivní zkušenost popřít. Pokud ale zůstaneme pouze u subjektivní zkušenosti, musíme s nutností tvrdit, že krásné je to, co se komu líbí.

Krása je tedy brána jako měřítko individuální. Je ale dobré si uvědomit, že pak je pojem krásy ohraničen subjektem, který krásu reflektuje. Z tohoto pohledu je definice krásy, jako čistě osobního prožitku správná. Můžeme tedy s klidným svědomým říci, že krása je pojem relativní naprosto závislí na pohledu konkrétního jedince.

Ale prověřme si tuto definici na konkrétním příkladu. Představme si sochu a začněme „měřit“ její krásu. Již od počátku nás začnou překvapovat nečekané problémy. Pokud hodnotíme sochu, tak musí existovat. Předpokladem našeho „měření“ je existence sochy a pozor její pravdivost. Každá věc musí být nutně pravdivá, tedy být tím, čím je. V případě popření těchto axiomů (kupříkladu z důvodů hluboké skepse) se vlastně nemáme o čem bavit. Měříme totiž krásu sochy nesochy, která je pravdivá nepravdivá a tedy krásná nekrásná. To, že tak někteří kritikové uvažují, nás nemusí znepokojovat. Uvažujeme o kráse a mělký snobismus necháme stranou.

Krása souvisí s pravdou. Je možné konstatovat, že krása je mírou pravdivosti objektu. Tedy objekt je tím krásnější, čím je pravdivější, tedy čím více odpovídá své podstatě. Proto v dalším textu si budou tyto pojmy odpovídat. Krása člověka se tedy bude měřit jeho lidstvím. Vždyť člověk může být krásný pouze jako člověk. Je to primitivní myšlenka, ale často se na ní zapomíná. Proto se sekáváme s „překrásnými“ zločinci, tyrany a dalšími zrůdami v uměleckých dílech.

Zatím se pohybujeme v obecné rovině. Nicméně i z tohoto mála se dá odvodit, že krása obrazu odpovídá jeho věrnosti pravdě, tedy skutečnosti, kterou zobrazuje. Na první pohled je nelogické, aby myšlenka byla pro krásu díla důležitější než jeho provedení. Vždyť měřítkem obrazu je kvalita jeho provedení. Při krátkém zamyšlení, ale zjistíme, že primárním měřítkem obrazu musí být jeho pravdivost vůči ztvárněnému objektu[1]. Upřednostnění provedení před zobrazovaným objektem je ve skutečnosti pohřbem umění.

To v žádném případě neznamená, že provedení díla je druhotné. Respektive je druhotné ale v řádu nutnosti. Pokud není krásný (pravdivý) objekt obrazu, pak obraz jako celek nemůže být krásný jako celek. Pro celkovou krásu je nutné vázat provedení na pravdivou skutečnost. Pokud tomu tak není, nemůžeme mluvit o kráse díla, ale pouze o zdařilém řemeslném pojetí.

Od nezáživné teorie jsme dospěli ke konkrétnímu výsledku. Vyplívá z toho i vzkaz pro umělce. Buď budou jejich díla srozumitelná a pak možná i krásná, nebo budou nesrozumitelná. Ve druhém případě by se ale měli poctivě vzdát veškerého hodnocení. Tedy i odborné pochvaly za svá díla.

Vynořuje se zde vázanost provedení na objekt. Podle ní lze rozlišit několik druhů krásy podle vázanosti provedení na subjekt:

1.       Dílo krásné – skrze pravdivé zpracování věrně zprostředkovává pravdivý subjekt

2.       Dílo nekrásné – zprostředkovávaný subjekt není pravdivý a je nepravdivě zprostředkován.

3.       Dílo (ne)krásné parciálně – pravdivý je pouze subjekt nebo jeho zprostředkování

4.       Dílo prázdné – zvláštní případ nekrásného díla. Provedení odkazuje na neexistující subjekt. Z hlediska etiky se jedná o podvod.

5.       Dílo neverifikovatelné (neověřitelné) – nelze ověřit existenci či neexistenci subjektu, zprostředkování je nesrozumitelné. Jedná se o zvláštní druh díla prázdného. Podvod zde ale nelze prokázat. Tedy musíme předpokládat, že se o podvod nejedná. Hodnocení díla ale pak závisí pouze na víře pozorovatele. Objektivní soud je nemožný. Od díla prázdného se liší hlavně etickou klasifikací.

Zvláštní obtíží je hodnocení díla, které neodkazuje na jednoduše verifikovatelný objekt, ale na vyjádření myšlenky, snu, nebo vnitřního stavu. Takto zprostředkované dílo má v sobě dvojí hodnocení. Kupříkladu jak věrně se myšlenka váže na skutečnost a jak věrně je interpretována.

Další ještě komplikovanější skutečností je objekt existující pouze v mysli, který nemá přímou vazbu na reálný svět (př. krokotuč (kříženec krokodýla a tučňáka)). Pravdivost předmětu zaručuje jeho shoda s prezentovanou myšlenkou. Některá myšlenka může být logicky verifikovatelná. Tedy pokud nám autor předloží portrét hranaté koule, víme jistě, že se jedná o nesmysl a podvod. V případě myšlenek logicky neověřitelných, snů a pocitů nám pravdivost garantuje pouze svědomí autora. Ale tato úvaha o jsoucnech pouze v mysli vyžaduje samostatné pojednání.

Mou hlavní myšlenkou bylo, prozkoumat zda jsou jsoucno, pravda a krása objektivní, tedy nezávislé na pozorovateli. Objektivnost jsoucna, krásy a pravdy nám zaručuje možnost krásu hodnotit. Myšlenka, že krása je pouze relativní a její intenzitu určuje každý pozorovatel zvlášť, je při existenci objektivní krásy těžko udržitelná. Zmíněná relativita pak totiž nevyplívá z proměnlivosti krásy, ale z  omezenosti jednotlivých lidí reflektovat krásu objektu v její celistvosti. Vzhledem k různé omezenosti různých lidí se pak vnímání krásy liší. Vypadá to, že jsme tam, kde jsme začali. Ale je zde rozdíl. Je-li objektivní krása, má ji cenu zprostředkovávat dalším lidem. Není-li, pak není co zprostředkovat. Krása je pak pouze uzavřeným a nesdělitelným vjememí každého jedince. Zprostředkovat ji jinému jedinci s vlastními měřítky bez styčných bodů, které zajišťuje právě objektivní krása je nesmysl. Kritik, který krásu chápe jako věc čistě relativní, by měl rozlámat své tužky a nerušit svým světem ty ostatní.

Umění musí mít objektivní měřítka. Bez ohledu na to, že jsou zkreslována našimi poznávacími schopnostmi. Tato domnělá relativita se totiž nutně váže k objektivitě. Přirozeným důkazem tvrzení je skutečnost, že se o kráse dokážeme domluvit. Na počátku jsme poznali jak obtížně, ale dokážeme to.

Celé je to jen letmé zamyšlení. Potřeboval bych několik týdnů na to, abych promyslel všechny problémy. Ale granuli všem, kdo dočetli až sem. Nenadávejte mi v hodnoceních sprostěJ)).

Jirka