| |  čtenář L.S. - 25.4.2010 > čtenář> přeci ještě jen, musím přiznat, že se přistihuji při postupném pronikání do textu, resp. do jeho stylu. -
dnes už mě tolik nezajímají ty knižně šroubované výrazy, tedy to, co se mi včera jevilo jen jako prehistorické cukrovinky, které podráždí buňky, ale neživí, a vnímám silněji jednotící tendeci textu. - zachycení hry větru,vody, světla a zvuku, přírodní expresi události, okamžik, v němž jsou skrytě přítomni dva lidé: promlouvající subjekt básně a oslovený/á. -
také bych řekl, že je ve tvém stylu víc osobitosti než se mi na první pohled zdálo. - takhle jazyk opravdu "neláme" a "nekroutí" každý. - není div, že to může působit jako vtip, protože to jsou takové vývrtky, že se musím chvílemi usmívat a protože mi úplně nedochází proč takhle jazyk znásilňovat - asi jako pokus o něco, ale - a to chci dnes říct, expresivitě a významovému záměru básně to spíš ubližuje. - když se přes to přenesu, tak se setkávám se sdělením, které mohu brát vážně. -
těžko nyní říct, zda by se báseň dala přeložit do jiného jazyka (tím myslím stále češtinu) s tím, že by neztratila ze svého nekomického účinku - potom by se poznalo, jak nezbytné je uchylovat se k archaizujícím, nebo knižním "opřástvím", "sveřepým pábitelům", "břitkým vanům", "aksamitům popluží" již zmiňovaným "převisajícím mrákotným děsům" nebo "nedohmatným zimovištím" (s poděkováním K. Šiktancovi) -
citizen dobře poukazuje na přeexponovanost citovaných výrazů, která snad měla sloužit k dosažení požadované míry expresivity v básni. - z mého pohledu jsou ale také už mírně vyšinuté z tohoto záměru a posouvají text do nechtěné sféry (viz zmínky o komice, vtipu, perzifláž apod.) -
| |
