Napůl voda, napůl sníh, bílé bláto. Slunce

S něhou laská sněhuláka:

Zlato, mé z plynu srdce horce plá —

Tak láká ho a kol koule staví spodní

Snop a vích z čerstvě žatých

Papršleků svých.

Čas zase začal chvátat.

A tak křehka je ta chvíle, kůň pod ní nepokojen

I kord se v pošvě mele.

* * * 

Skřivánek nad polem vrže, ha,

Ta strůna se chví. Pak akord,

Chvíli držen, vymaní se. Hned k lesu spěchá.

Sněhulák tone v nepokojích – kam, komu se dát?

Od lesa echa se vrátí:

Co se má spojit, to se spojí.

Sněhulák přijímá

A dává podobojí a ke smrti se žena:

Dá zemi vodu, dá vodu nebi.

Komu však jeho duše

Rozblácená?