Kniha Klub globálních bezdomovců, jejíž autor se skrývá pod pseudonymem Jeroným Dubský, vyšla v souladu se soudobými trendy nejdříve na internetu – krátce před loňskými volbami do Evropského parlamentu, ke kterým se tato „sametová groteska“ (jak stojí v podtitulu) úzce vztahuje. Nyní se k nám dostává i v tištěné verzi, vydané nakladatelstvím Epocha.

Samotný nápad není vůbec špatný – ukázat polistopadové (a částečně i předlistopadové) dějiny na osudech jedné v mnohém typické české rodiny. Tou je zde famílie Burdových –

rodičů Ondřeje a Věry, narozených na počátku 50. let, a pěti dětí – Ondřeje mladšího, Karolíny, Martina, Terezy a Alexandry, kteřé přišly na svět v dlouhém časovém rozmezí let 1972 – 92. Ondřej Burda starší měl za sebou před revolucí slušnou stranickou kariéru, a po ní se mu pro změnu podařilo stát se zámožným podnikatelem, dokonce sídlícím na vlastním zámečku. (Dokud to s jeho podnikáním nezačalo jít kvůli ekonomické krizi z kopce…) Jeho nudící se žena počala tři poslední děti každé s jiným ze svých milenců, a nakonec se s mužem rozvedla a vzala si jiného, aniž by na něj ovšem přestala být psychicky vázána.

Děti se vydaly každé svou cestou: z Ondřeje se stal zanícený bojovník za návrat k přírodě a alternativní způsob života, který cestuje stopem do Indie a žije většinou v maringotce; Karolína, trpící slabostí pro cizince, porodila čtyři děti svým manželům z Ruska a Bulharska; Martin se stal typickým představitelem mladých „kravaťáků“; Tereza si přivydělává k vysoké škole modelingem a Alexandra studuje v Americe. Rodinné příslušníky spojí angažovanost právě ve volbách do Evropského parlamentu, kam vytáhnou pod hlavičkou obskurního seskupení Klub globálních bezdomovců (KGB) – původně sdružení založeného Ondřejem pro vzájemnou podporu oněch alternativních „dobrovolných bezdomovců“, v očích ostatních členů dobré možnosti zviditelnění a získání nějakých finančních prostředků nazpět.

Na obálce je kniha přirovnávána k takovým klasickým literárním dílům, jako jsou Svět podle Garpa, Švejk nebo Škvoreckého Zbabělci. Pokud ovšem někoho připomíná, pak daleko spíše Michala Viewegha – ovšem ve formě podstatně pokleslejší. Autor Báječných let pod psa totiž umí ve svých knihách přece jen vybudovat atmosféru, napětí a zachovat jistou úroveň vyjadřování.

Klub globálních bezdomovců oproti tomu působí jako narychlo, „horkou jehlou“ napsaná kniha autora, který sice umí klást věty za sebe, ale nedokáže dát svému vyprávění punc osobitosti, zajímavé ladění ani vyšší jazykovou kvalitu (což může čtenář naladěný obálkou snadno očekávat – a o to větší je pak jeho zklamání). Řada motivů je téměř doslova opsaná odjinud – bizarní porod dítěte na záchodcích v McDonaldovi odkazuje ke zmíněním Báječným letům, nemluvnost malé Karolíny už je přesným přepisem začátku Werichovy pohádky Jak se Franta naučil bát atd. Snaha o svébytná historická přirovnání, kterými je vyprávění prošpikováno, působí křečovitě a navíc v ní bývají i chyby („vyvedl své ovečky ven podobně jako kdysi Josef  Izraelity z egyptského zajetí“ – nebyl to náhodu Mojžíš?).

Děj se neustále řítí vpřed, občas přeskakuje do minulosti a různé souvislosti jsou vysvětlovány až dodatečně – ale místo zajímavosti to knize dodává jen chaotičnosti. Postavy nemají ani minimální psychologii, autor se navíc často nezatěžoval ani tím, aby byť i hlavní hrdiny aspoň nějak fyzicky popsal – následkem toho nám třeba Burdovy dcery za chvíli zcela splývají. A to už nemluvíme o spoustě dalších papírových figurek, které se míhají dějem – otcové dětí Věry Burdové (manekýn, básník – disident a slovenský ředitel komerční televize), Karolínini manželé (ruský herec s dvoubarevnýma očima a jednoruký bulharský Sandokan), katolický poslanec, který posílá synovu přítelkyni na potrat a další a další… Všelijakých bizarností a narážek na politické poměry tu najdeme dost, ani se nenadechneme a valí se na nás další. Ale co z toho  všeho? Když máme problém si postavy zapamatovat a pro tu spoustu dalších a dalších informací si je nějak zařadit…

A to už nemluvím o snaze o humor, která opravdu vyloudí úsměv na tváři jen na několika místech z celé knihy. Jinak se většinou rozplizne v ohraných dárobyžertech, občas lacině sexuálního ladění – to si autor vážně myslí, že někoho pobaví řeči  typu „Mně to nepřišlo!“ „Ty sis něco objednala?“ či narážky na dvojí význam slova „bobr“?  

Navíc si autor nepohlídal ani základní historické souvislosti – jednu chvíli už je u moci vláda Jana Fischera a vzápětí hovoří o Topolánkovi jako o „stále ještě premiérovi“. A tak by se dalo pokračovat…

Autor se chtěl asi humorně vyslovit ke stavu současné společnosti, ukázat, jak trapní jsou Čechové mladší i střední generace a vystřelit si trochu z voleb do Evropského parlamentu.

Budiž, to se mu docela podařilo (až tedy na ten humor). K tomu ale nepotřeboval schovávat se za „rodinnou ságu“, když mu k jejímu sepsání evidentně nestačily síly (a možná nebyla ani chuť). Takhle je kniha žalostným torzem něčeho, co mohlo vypovědět mnohem víc.

A nám nezbývá než čekat, že na téma „posledních dvacet let u nás“ jednou napíše někdo kvalitnější knihu.

(Poznámka: Zkrácená verze této recenze publikována v týdeníku Naše rodina.)