v práci to už vědí a petr s mufinkami čokoládovými taky. přinesl mi poštu a v ní jeden ze slovenska. ze slovenska od dědy. děda s tiskacím písmem rozvážně psaným těžkou rukou velikých liter. co dělám, a kdy se chystám na francii a jestli nestrádám. sakra. nový člověk a blízký najednou z ničeho nic potřebuje vědět. jana kouká a civí a znovu se vnoří do hlasu dědova. a ví, že jen tak nemůže, nedokáže lhát a vlastně nemá důvod a vlastně je ráda, že může říct, napsat.

doktor sedí u lůžka a v ruce drží láhev vína. láhev vína ve špitále je podivná. možná jo, možná mají nové metody a příděly archivního pro správné pacienty. téměř odporné sklenky špitální dostaly bílej zlatavej mok k úsměvu. „potřebuju se s tebou poradit, jano. tvé koleno mi přišlo docela vhod a můžem do něho říznout a udělat více, než jsem myslel před rokem. ty jsi chytrá holka a víš, že nic není jen tak. a proto jsem tady a ptám se, jak moc bys ráda a jak moc bys chtěla riskovat vozejk, když koleno nebude chtít.“ jana už opravdu ví a jen trochu chutná ten dobrý muškát moravský, jak jí to jen opuchlá pusa dovolí. „já to tušila, já o tom už dávno přemýšlím, odtuší. a chci jít do toho se vším.“

doktor se napije a kouká. kouká a nic neříká. napije se ještě jednou a zeptá se: „já tě, tě políbim.“ a mlasknul jí otcovskou sladkou a janě se zacukala bradička. „hm, tak jo, já věděl. čtyři pět dní klidu a testů a do týdne se rozhodnu.“

telefon a spojení se světem. telefon jako tepna života. petr má fofry v práci a denně si sedne u její postele, aby si odpočinul. drží ji za nožku a hladí po chodidle a ví, že jana víc nechce. petr je fajn, petr je opora. přinesl jí muziku do uší, přinesl jí knihy a plyšáka. přinesl jí mluvené slovo a kompot broskví. petr je opravdu skvělej.

a doktor zase u lůžka se ptá: „máš někoho? chodí sem jeden...“ a janě se nahrne všechno všecičko do malého tělíčka, do malé dušičky, a nemůže to všechno unést a nemůže udržet najednou pláč. slzy úlevy, a bolesti a strachu a lítosti a vděku. a slova tečou proudem malé dívčiny doktoru, tátovi. „tak jo, zavoláme dědovi a bude to,“ vyjevil klidně doktor, „a s petrem si to vyřídíš sama.“

vždy se jana přela, když se jí někdo pokoušel řídit život, a dnes byla tak vděčna.

děda v mobilu zněl těžce a jana věděla, že nemůže odmítnout.

„ja viem, že ty nemusíš premýšlat, ja viem, že si odvážna. a držím ti palce. za týžden tam budem.“

metronom nad dveřmi dnes ani nedutá a původkyně vteřinovka jen neslyšně poskakuje bez odmluvy, protože ví. jana ví taky a čeká, kdy bude vědět víc. čeká a raději vpouští si do hlavy život jiné koleje muziky a slova. a přišel naddoktor primář a řekl jen, že zítra bude ten den.

blbej vozejk postele na kolečkách chodbou jak v márnici. blbej vozejk postrkován v řadě jak v plněném městě centru před semaforem. předsálí a: „hele, ta holka ještě kouká.“ jana si štiplavou poznámku jen řekla do sebe a nikdo ji už neslyšel. ještě zelené mužíčky v roušce a pak už jen metronom hodin vyhrál. buch, buch, buch, a pořád ty rány a ozvěny bubnu do hlavy. „byl tu tvůj děda a zítra příjde zas,“ vysvobodil ji hlas do ticha. cítila pevnou ruku v dlani, cítila hlas. „janičko, slyšíš mě?“ usmála se na pozdrav. a zase otcův polibek a: „tak se drž.“ doktore! chtěla říct, zavolat, a stisk jen ruky pověděl. doktore! zařvala šepotem jana. ty hodiny! a usnula.