Šel. Temná ulice se rozprostírala do daleka před něj. Neolížel se, i když věděl, že je sledován. Ohlédnout se by znamenalo chybu. On nedělal chyby. Hmátl pod kabát, přesvědčil se, a pokračoval dál. Bylo to tam. Usmál se a ačkoliv ten úsměv nebyl pod širokou kapucí vidět, stejně by náhodného kolemjdoucího notně vylekal. Tou dobou ale nikdo venku nechodil, a tak nebyl, kdo by se polekal. A jak šel, přemýšlel tou cestou a dveře se pomalu otevíraly. Zprvu jen škvíra, kterou pár paprsků temnoty proniklo do uličky šera, pak, centimetr po cemntimetru, se mezera zvětšovala, až byla na dva palce široká. Muž se zachvěl, něco si zabrumlal, prohodil jednu nebo dvě nadávky. Skoro jako by se s někým hádal, až na to, že na ulici nikdo jiný nebyl. Samozřejmě kromě nich. Dveře se se skřípotem zastavily a černá nicota se snažila prodrat se jimi ven.

Ty hlasy nejprve šeptaly. Později jejich šepot přešelv tlumený hovor. Muž zakašlal. Hlasy umlky. Muž šel dál. Starobyklé domy, mezi kterými se tísnily domky moderní novostavby, chvílemi jen vysoké, šedé zdi. Občas lampa, která setejně nesvítila. A všudypřítomná křivá dlažba. Chodí-li člověk celý den, bývá unaven. A pochoduje-li celý život, nemůže být o únavě ani řeč, pro takovýto stav vyčerpání ani neexistuje vhodné slovo. Muž se cítil právě tak. V tom uviděl lavičku. Posadil se, ne bez úlevy, a vytáhl z kapsy knihu. Zalistoval a nakonec nechal knihu otevřenou na jednom místě. Položil si ji na klín a místo aby ji četl, díval se do protější zdi. Kapitola XIV, sloveso esse. Stránku sebral vítr. Škvíra ve dveřích byla stopu široká a temnota, na šerou ulici útočící, již nabývala na síle a snažila se dostat ven. Ještě ale ne. Ještě byl čas.

Přidal do kroku. Ta přestávka neměla být. Něco bylo špatně. Esse. To přihlouplé slovo. List knihy odvál vítr jako uschlý list akátu, ale slovo zůstalo. Jaký význam může mít slovo? Je vůbec potřeba přikládat mu nějaký význam? Chvat mu neprospěl, začal zrychleně dýchat. Navenek to nebylo poznat a pořád se mu šlo dobře, v hloubi duše ale cítil, že něco je jinak a nikdy se to nevrátí do normálu. Zahlédl stín, jak ho dohání. Pořád se neotáčel, slyšel jejich dech. Třeba uteče. Naději poněkud ztrácel, ale byl dobrý lhář, dovedl nalhat i sám sobě, že to bude v pořádku. Po pravici minul uschlý strom. Jabloň. Životodárná jablka z ní opravdu nerostla, nerostlo z ní vlastně nic. Dobře. Martyrium lidského světa začíná a končí se Eviným hříchem. Není-li jablko, není hřích. Strom nechal za sebou. Dveře byly otevřeny skoro dokořán a i když jim pár čísel zbývalo, v nitru toho, co by se jindy nazývalo duší, cítil, že je už nezavře, že to nestihne. Přidal do kroku.

Začalo pršet. Nebo spíše mrholit. Přitiskl si kabát víc k sobě, v chůzi nepolevoval. Hlasy už byly všude kolem něj a ani se neobtěžovaly svůj hovor tlumit. Stínů napočítal pět, nicméně se stále neotáčel. Nešlo to, nikdy se neotáčel zpět. Dveře se otevřely dokořán a temnota se vyvalila ven. Klopýtl. Hlasy se začly pochechtávat. Horečně běžel kupředu a klopýtal čím dál tím více. Zablýsklo se, zahřmělo a on upadl. Zvedl hlavu a vítr přivál list papíru. Poslední. Co viděl, byl papír, letící mu na obličej. Kapitola XIV, sloveso Esse. Tma.

Na zemi leželo tělo muže v černém, na obličeji měl přilepený papír. Blýskalo se a světlo blesků mizelo v řernořné temnotě. Stíny počaly tančit a ďábelský smích a zoěv doprovázel onu hrůznou podívanou. Zaburácel hrom. Esse.