|
na zastávce trolejbusu s matnou nadějí jistoty měsíční karty na rovrzalý historický kočár s tykadly od dopravních podniků, že ho dnes zastoupí kabrio se sličnou řidičkou, sedím a vděčen nasávám vyletněné vůně v tričkách bez povšimnutí.
vzpomenu si na teorii tří sekund, které nás oddělují od nezájmu. věnuje-li ti neznámý protějšek tyto tři vteřiny - zaujals. a naopak. a protože ty všechny hodné zřetele taky četly tuhle teorii, důsledně dbají, aby byť jen jednu jedinou vteřinu pozornosti vůči mně nepřekročili. v americkém filmu by mi vysvětlili fakt, že jsem ženat čvrt století, a to mě degraduje do časového limitu pouhé vteřiny.
jak to poznají?
tyhle amerikanizmy nám sem netahejte! to už byste mohli dotáhnout taky zvyk filmových amerických mladíků, kteří tak rozumně odmítají veškeré nadrženky s poukazem na skutečnost, že se nechovají ty nadrženky dostatečně zodpovědně. a tak my, evropští mužové, si klidně sem tam zaslintáme nad třemi vteřinami naděje.
a teď si přijde taková, co nestojí ani za povšimnutí, a háže si své vteřiny plnými hrstmi a protože není jediná svého druhu, začínám pomalu chápat své postavení na trhu „tří vteřin“.
|
