Píseň o Staré zemi
S šepotem soumračných dějů
v náruči stromů duší zašlých
přichází bytosti světů cizích.
Ozvěna zpěvu moudrých lesů,dech květů
ohlašuje příchod vznešených.
Nářek myslí temnotou omýlaných
-rozpouští jejich hlas,
unavená srdce přes luka do dáli
odchází snít pod modrý les.
Horké světlo probíjí se napříč šedými kraji ,
vůně trávy, melodie ptáků
promlouvá jim k duši sladkými tóny.
O věčnosti písně s nimi započaté,
o marnosti vzdoru, o síle čisté,
O té,jenž mluví za nás,tu čas neodvane,
je to krásná píseň, která smutná bude,
až mysl usne a zapomene.
Tam, ve Staré zemi pod bezhvězdným nebem,
u moře, jenž neklidné je a vždy bude.
|