Rosa
Jak ranní rosa blyštící se
na poupěti, ozářená
ne sluncem,
na poupěti, rozechvělá
ne větrem,
na poupěti, čistá
ne bez poskvrny.
Všiml sis snad někdy,
že září?
Když projdeš?
Cítil jsi někdy její
chvění?
Když projdeš?
Vnímal jsi někdy její
čistotu?
Kd yž projde?
Jak ranní rosa blyštící se
na poupěti, září
dnes rudě,
rosa jež dnes
slzou lidskou je,
pod poupětem odchází.
Slunce dál září,
však její rosa nikdy už
nebude se chvět,
nikdy už nebude zářit,
však navždy
čistá odchází, jak
potůček krve, který z namením
může říct slabý povzdech
patřící tobě
“sbohem”
|