Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky 4. díl z kolekce Evoluce od Adama
Autor: Sakora (Občasný) - publikováno 10.7.2010 (00:27:51)
další>


Myslela na tu možnost skoro pořád. Výlety do historických období nebyly nic neobvyklého a nemožného. Ovšem na cestovatele časem čekala logicky zase jen upravená skutečnost, pohádka pro dospělé. Nemluvě o nemalé ceně takové legrace. Raději se uchýlila tam, kde se cítila nejlépe, do knihovny.
S citem procházela staré video-záznamy, filmové dokumenty a oskenované tisky. Největší slabost měla pro filmy. Od dokumentů, přes historická dramata až k současným příběhům. Teda současným z pohledu tehdejších aktérů. Mikročipy s filmovým materiálem si však nosila domů, obvykle se u sledování totiž neubránila dojetí a pláči. Brečela nad nelehkým osudem dvojic, brečela, když trpěli, brečela, když se šťastně shledali.
Celou noc pak řešila těžkou otázku, co kdyby jí někdo nabídl možnost žít v té době. Přijala by?
Před usnutím, nad ránem, to byl ten čas, kdy si přiznala, že ano. S ADAMem...

výpisky z učebního materiálu č.307/67KT –
 „Rozdíly mezi mužem a ženou z historického hlediska“:
Žena svou vrozenou vnímavostí očekává, že muž rozluští vysílané signály i řeč jejího těla a bude tím pádem předvídat její potřeby. Vzhledem k odlišnému biologickému vybavení mužů a žen se toto očekávání nemůže naplnit. Žena v duchu předpokládá, že muž ví, co ona chce či potřebuje, a když muž nereaguje na její signály, obviní ho z necitlivosti. Výzkumy dokazují, že schopnost číst myšlenky je u mužů geneticky málo vyvinuta.
 Žena se dokáže zbavit svých problémů tím, že o nich hovoří. Nahlas. A nejlépe před posluchačem mužského rodu. Muže to ruší a nemůže se na nic soustředit. Brání se tím, že hned navrhuje své řešení. To je ovšem z jeho strany katastrofální omyl. Žena očekává utěšování a uklidnění, nepoučený muž však nabízí rady, klade otázky, kritizuje a zbytečně ji nabádá, aby se tolik nerozčilovala. Jedinou možností pro muže je pouze naslouchat a přikyvovat.

Z knihovny si odnesla domu složku několika DVD s výtahy z psychologie. Čím více pronikala do hloubky rozdílů mezi muži (těmi minulými a tím pádem i ADAMy) a ženami, tím více měla dojem, že to nikdy opravdu nepochopí. Ano, napíše svou práci, proč ne? Textový editor snese všechno. Vedení katedry snad taky. Jenže její důvody byly přece původně zcela jiné! Chtěla změnit svět…
Nebo aspoň svůj život. Nebo ho aspoň mít ve své moci.

článek č.124/ kap.V.:
Ženská psychologie – Pro ženy bez rozdílu je důležité spojovat se s druhými, podřídit se potřebám svých blízkých, cele se vydat. Žena se cítí dobře, jsou-li v pořádku její vztahy. Jejími základními potřebami jsou láska, přijetí a otevřenost vztahů.

Mužská psychologie - Pro muže je důležitá seberealizace v podání výkonu a úspěchu. Jeho sebevědomí je v pořádku, je-li ceněna jeho práce. Jeho základními potřebami jsou uznání, obdiv, úcta. Muž k tomu, aby se mohl stát zodpovědným, potřebuje jistotu, že jej žena podporuje a věří mu. Muž potřebuje vědět, že jej žena potřebuje.


Útržky názorů, kdo je vlastně psal? Nějací filozofové? Profesoři pro studenty? Nebo rádoby odborníci pro potřeby ženského časopisu? Rozhodla se to prověřit.
Základní potřeba ženy je láska. To se Evelíně líbilo.
Muž potřebuje věřit, že ho žena potřebuje. Vážně? ADAM taky? Nikdy ji nenapadlo říct mu, že ho potřebuje. Dokud ještě žil...

Přístupový klíč s kódem půjčovalo vedení katedry svým zaměstnancům pouze pro vědecké účely. Kartička Evelínu opravňovala k návštěvě odborné knihovny v Ústavu MIS. Prošla se zatajeným dechem přes dvě recepce, jednu hlídanou zónu a několik prosklených chodeb. Nakonec ji výtah odvezl do podzemní oblasti. Vzala si na sebe bílý plášť a snažila se tvářit důležitě. Fungovalo to. Nikdo ji nezastavil.
Na vstupním počítači navolila oblast svého výzkumného zájmu a kovové dveře ji s tichým zašuměním vpustily. Připadalo jí, jako by knihovna byla obrovská ryba a ta ji teď nenávratně spolkla.
Tušila, že zdejší prostor nebude vypadat jako její oblíbená historická knihovna, kde se dodnes uchovávaly archaické knihy v papírových vazbách. Přesto byla odlišnou atmosférou kolem ohromena. Všude, kam dohlédla, byly samostatné kóje se stolkem, židlí a monitorem. Na desce stolu ležely diody, u nich návod, jak je správně připojit k mozkovým drahám čtenáře. Nejistě se rozhlédla, několik počítačů v dálce blikalo stříbrným světlem, očividně tu nebyla sama.
Podle návodu se připojila, zavřela oči a s nadšením očekávala přísun informací. Vybrala si studium bez využití obrazovky, články a data se jí zjevovaly přímo v hlavě. Navolila vhodnou rychlost posunu, uvelebila se na anatomicky tvarované židli, cítila se uvolněně a příjemně.

Za hodinu se přistihla, jak málem usíná a rozhodla se jít trochu projít. Kdy se příště dostane do tak chráněné zóny, že? Kovové „rybí“ dveře ji vyplivly na modře osvícenou chodbu, zdála se nekonečná. Se zájmem si všimla, že na všech dveřích jsou složité číselné kódy. Buď je to obrana proti všetečným zvědavcům, anebo si MISáci potřebují dokazovat vlastní důležitost, pomyslela si.
Konec chodby se ztrácel v šeru, svítila tam sotva každá třetí žárovka. Proč? Cestou došly prachy? Vzduch byl zde chladnější a prostředí nevlídné, skoro zlověstné.
Na nic nečekala a obrátila se k návratu. Když tu se náhle jedny z posledních dveří otevřely a vyšel z nich ADAM. Nebo možná MISák bez pláště. Kde by se tu taky vzal nějaký z ADAMů, ne? Přitiskla se ke zdi, téměř nedýchala a zavřela oči. Když byla malá, snila o tom, že může být neviditelná. Nyní v to opravdu doufala. Zvyk zavírat očí jako únik před realitou jí taky zůstal z dětství. 
                                                                
Jako zázrakem stála schovaná za dveřmi, zatímco „jako-muž“ mířil směrem od ní. Ještě naposledy se otočil do místnosti a promluvil.
„Dávej na sebe pozor, uvědom si, jaká to byla náhoda. Hlavně žádnej rozruch, rozumíš? Na ty tvý změny teď není správná chvíle.“
„Na změny není žádná chvíle vhodná, proto jsou to změny, ne? Slíbil jsem, že zmizím, a splním to. Jen tu musím jednu věc vyřídit. Něco osobního.“
„No tos mě uklidnil. Doufám, že víš, co děláš.“
Odpovědí mu byl jen smích a tak „jako-muž“ urychleně a přehnaně tiše dveře zavřel. Evelíny, chvějící se opodál, si nevšiml.
Jakmile jeho kroky odezněly do dáli, sesula se pomalu k zemi. Uvědomovala si, že tu nemá co dělat, že by se měla okamžitě přemístit do bezpečné zóny v knihovně. Kdykoli může na chodbu vejít další zaměstnanec MISu a načapat ji zde.
Ale nešlo to. Hlas z nitra pokoje ji přikoval ke stěně a nutil uvažovat nad tak absurdní myšlenkou, že by ty pitomý dveře sama otevřela. Existovalo něco, v čem se ADAMové jeden od druhého lišili. Jejich hlas. A ona by ten „svůj“ poznala za všech okolností.
On žije?

Nebo? Napadaly ji mnohé možnosti. Jedna šílenější, než druhá. A všechny odporovaly zdravému rozumu a v neposlední řadě také zákonům.          
Strach a pochyby jí nedovolily nic odvážného podniknout, pouze se opatrně podél stěn plížila zpět. Do knihovny se už nevrátila, zamířila k východu. Vedly ji všudypřítomné šipky na podlaze. Na recepci vysvětlila časovou prodlevu mezi opuštěním informačního sálu a vlastním odchodem náhlou nevolností.
„A nezvracelas tam?“ smála se jí kolegyně, se kterou se před ústavem náhodou srazila, „víš, že mají všude kamery.“
„Ale ne,“ zamumlala. Zato teď k tomu nemám daleko, říkala si. Kamery zatracený!
Až doma se uklidnila. Kamer se bát nemusím, došlo jí. Ti dva spolu mluvili při otevřených dveřích, kdyby měli obavy z vševidoucího oka kamery, chovali by se jinak.
Albert se o ni doma po příchodu svědomitě staral. Přinesl jí zázračný lék na nevolnost, uvařil speciální dietní jídlo a pustil v pokoji klidnou relaxační hudbu. A já si toho vůbec nevážím, pomyslela si smutně.

Pocity zmatku, že možná nic není takové, jak se zdá, postupně nahradily úvahy, jak té záhadě přijít na kloub. Jak najít důvod zaklepat na ty jediné správné dveře (pamatovala si kód, kterým byly popsané). První možnost – nebude to on, ADAM. Jenom se ujistí, nic víc nechce. V koutku duše si přála, aby to tak dopadlo. Mohla by se vrátit ke svému životu. Ať je jakýkoli…
Druhá možnost – bude to on, ADAM. Co za tím vězí? Je něčím výjimečný (pro ni teda byl), že ho v ústavu MISáci nechali žít? A lhali jí?
Nebo jsou spolčeni všichni „jako-muži“ a bojují v ilegalitě za změnu systému? Tuhle šílenost četla v jedné sci-fi knize, vydané na počátku jejich novodobých dějin. Kdo ví, zda svou vizi autorka chápala jako možnou budoucnost, či jako varování, aby si ženy pro jistotu daly pozor. Nezabralo to, zdálo se Evelíně. Podceňování „jako-mužů“ patřilo k běžné realitě, přímo ke společenskému bonmotu. Oficiálně bylo dané téma v nově vznikající literatuře nevítané, ale o to víc některé typy píšících žen lákalo. Podobné sci-fi tituly samozřejmě ve školách mezi povinnou četbu nepatřily.

Tak jo, zjistí, že je to on, co udělá? Napadly ji výčitky za smutek z jeho smrti, jak tomu nostalgicky říkala. A on jí může stejně oplatit, předhodit jí ten zákrok, nedůvěru, rozhodování o něm bez něj.
Výčitky zavrhla. Radost ze shledání, to je ono. Jen aby byla oboustranná… Třeba je rád, že se jí zbavil, třeba byla jeho smrt fingovaná z ADAMova podnětu. Evelíně se tlačily slzy do očí a rozbolela ji hlava. Raději znát nepříjemnou pravdu, než ji neznat vůbec, rozhodla se.

Podruhé nakráčela do ústavní knihovny jako stará známá. Čím víc působila suverénně a odhodlaně, tím spíš nikoho ani nenapadlo ji zastavit a kontrolovat. Krotila svou nedočkavost a nejdřív vešla do knihovny a připojila se k počítači. Zkoumané heslo: reset ADAMů. Nedozvěděla se nic nového, samé odborné výklady, ani náznak pochybností o způsobu jako takovém. Po půl hodině se začala nápadně protahovat a jen tak do éteru prohodila něco o tom, že se musí trochu rozhýbat. Těžké dveře za ní zaklaply, ani je neslyšela.
Původní idea byla, že ji na poslední chvíli políbí múza a ona vymyslí logický důvod, proč se potuluje, kde nemá. Nestalo se. Ale to už ji nedokázalo zastavit.

Vzala za kliku a co nejtišeji otevřela, v místnosti vládlo přítmí. Vešla a dveře se za ní s klapnutím zavřely. Stroze zařízená kancelářská místnost vypadala nepříliš používaně, na stole i počítači ulpíval viditelný prach. Vpravo od malého okna se ve stěně vyjímaly další dveře. Nic tu nevypadalo podezřele, ani nedávalo tušit existenci úkrytu. Jsem na správném místě, přemýšlela Evelína, jen tu musím najít ten pravý…
„Tady je! Obklíčit! Vzdejte se!“ ostré výkřiky rozčísly tmu a vyděsily Evelínu k smrti.
Pokoj byl náhle plný černě oděných postav. Téměř okamžitě jí někdo uvázal neprůhlednou látku přes oči.
Strnula strachem, ruce svázané a navíc slepá. Zvažovala, že zakřičí o pomoc, ale nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku.
Několik metrů ji strkali před sebou a pak uslyšela znovu zaklapnutí dveří.
Naráz se rozhostilo ticho.
Konečně ji došlo, co se jí od první chvíle zdálo zvláštní. Všichni to byli muži. A všichni šeptali.
„Kdo ji mohl poslat?“
„To by znamenalo, že máme mezi sebou zrádce!“
„Hloupost, není to žádný agent, vždyť se na ni koukni. Klepe se celá strachy.“
„Hlavně mi neříkej, že celou akci ohrozila nějaká zvědavá úřednice, co tu slídí ze zábavy.“
„Nehádejte se. Směrodatný je jen jedno: co s ní?“
„Stihneme likvidaci?“ zeptal se věcně jeden z nich.
„Leda bys ji uměl proměnit v kancelářskou sponku,“ uchechtl se jiný.
„Nic neviděla, neví, o co jde. Nechme ji tady. Vždyť nás neohrozí.“
„Ještě jsme ani nezačali a už jsou tu komplikace, sakra!“

„Nemáme moc času, tak se zeptám jen jednou. Kdo jste a co jste tu hledala?“ ozvalo se jí u ucha.
Jako by v tu chvíli přestala Evelína uvažovat rozumě, jediné co cítila, byl hněv.
„A kdo se mě ptá? A jakým právem? Jste-li z ústavu MIS, uznám svou chybu a vše vám vysvětlím. Ale jinak…“
„Jinak tě nečeká nic pěknýho, slečinko,“ odsekl jeden z mužů.
Evelínu pomalu přecházela odvaha, ta poslední věta byla vyslovena fakt zlým tónem. Jasně, že násilníky by poté stihnul spravedlivý trest, reset jako obvykle, ale jí by to už nijak nepomohlo. Rozhodla se vyložit karty na stůl. Bylo nad slunce jasné, že tihle zaručeně nejsou MISáci.

„Někoho jsem tu hledala,“ pronesla smířlivým tónem.
„To mě podrž, ona sem vlezla, že je zabouchlá do nějakýho MISáka!“
„Hledám ADAMa.“
Odpovědí jí byl hromadný smích. Uštěpačný, výsměšný, zoufalý. Ani stopa po radosti.
„To nejste moc vybíravá, ha ha ha, a jakého byste si, madam, přála? Máte vybrané požadavky?“
„Poznám ho podle hlasu,“ zašeptala vyčerpaně.
„A proč ho hledáš?“ ozvalo se pomalu do ticha.
Zatajil se jí dech. On je tu celou dobu! A klidně s ní nechá takhle zacházet? Touhu po poznání tajemství přehlušil vztek. Jak mohla být tak pitomá?
„Na tom už nezáleží. Zřejmě jsem se v něm spletla.“
„To bezpochyby. Otázka je, co od něj vlastně chceš.“
„A kdo se mě ptá?“ odsekla zoufale.
„Vždyť to víš,“ řekl mírně, rozvazoval jí provaz na rukou a stahoval šátek z očí.

Za jeho zády se vzedmula vlna nesouhlasu a rozhořčení.
„Ty jsi se pomát´, ne?“
„Všechny nás udá! Víš, co to znamená?“
„Přestaňte křičet,“ zvolal on, „zná jenom mě, vy nic neriskujete. Všechno poběží podle plánu.“
„Ještě řekni, že tohle je to, cos tu chtěl zařídit.“
„Původně ano, jenže jsem to vzdal.“
„Nechci rušit to vaše rozjímání, ale čas běží.“
„Jde se na věc!“


Poznámky k tomuto příspěvku
Parsifal (Občasný) - 10.7.2010 > Zatím se to vyvíjí pěkně, jsem zvědav, jak to dopadne :-) je to pěkně napsané, snad jediné, co mě napadá, jsou ty výňatky z těch psychologických článků - podle mě nemají moc rysů odborného textu, spíše působí jak z nějakého populárního časopisu... Není to nutně na škodu, ale dle mého by jako výtah z odborné publikace lépe dokreslily celý problém :)
Body: 5
<reagovat 
 Sakora (Občasný) - 10.7.2010 > Parsifal> Zdravím... snad máš pravdu, nechtěla jsem tam psát psychologické poučky, to bych tam musela uvést citace... asi... spíš jsem to pojala jako výňatky, které by ženu typu Evelíny prostě v textu zaujaly. 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 2 3 (4) 5
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter