Dnes naposledy přijde můj asistent Jirka a přivede s sebou svého nástupce, shodou okolností taky Jirku. „Starý“ Jirka se stěhuje do Brna, kde budou s bratrem zakládat firmu. Ať se jim tedy daří. Mrzí mě, kromě ztráty osvědčeného přítele, že vyschl i nadějný zdroj informací pro mou amatérskou literární činnost – myslím tím různé příhody z pečovatelské činnosti, které by obyčejné, zdravé nezasvěcence mohly zajímat.
      Jirka navrhoval, abychom novému Jirkovi rovnou předali klíče od mého bytu.
      „Už jsi někdy toho druhého Jirku viděl?“
      „Ještě ne, ale vím své o lidech z Heweru. Jsou všichni přátelští ke klientům, jinak by to nemohli dělat. Proto mu věřím.“
      Hewer je jméno občanského sdružení, které zajišťuje osobní asistenci, především pro retardované, ale naštěstí si to nekladli jako nutnou podmínku.
      „Hele, jdi do prdele se svým věčným optimizmem. Jen si vzpomeň, jak jsi chytal potkana!“
      „A ty jdi do prdele se svým pesimizmem!“ odpověděl Jirka
      „Já jsem nasbíral za 65 let života nějaké ty trpké zkušenosti. Dáme mu klíče od domu, aby nemusel zvonit na ten špatně slyšitelný zvonek z ulice. Sestřičky z Domácí péče mají taky klíče od domu, stejně jako pošťák. Na chodbě u dveří máme další zvonek, ale to je jiný elektrický okruh. Zvonek z chodby zvoní nahlas, přeslechnout se nedá. Kdy dáme druhému Jirkovi klíče od bytu, o tom si rozhodnu já sám.“
      Takže jsme si poprvé za 3 roky trochu ostřejším způsobem vyměnili názory. Jirka byl jinak rozený slušňák.
      Takže dnes kromě obvyklé velké hygieny proběhne představovací show. Pořád mám dost obavy, jak budeme s novým asistentem vycházet…