dost dlouho to vypadalo

 na standartní šuk

ale pak mi začla šeptat do ucha:

vomrdej  mě, vomrdej mě

v hlavě se mi zatmělo a já ucejtil,

že každou chvilku exploduju.

že se ta moje mrtka

rozprskne po celým jejím bytě.

a že se budu tvářit provinile,

až budu papírovejma kapesníčkama

stírat to bílý blátíčko z jejích záclon,

a z tváří na jejích reprodukcích

najednou bych byl všude

na kratičkej okamžik

bych dokázal naplnit její vyprahlej byt

a její unuděnou duši. 

a pak by mě

(s  ledabylou samozřejmostí)

z toho bytu vyhodila

co  jinýho taky se mnou

s troskou,

která to všechno

tak strašně moc

prožívá