|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
je přirozený, že je všude přítomný? ovšemže tam kde je patrný její dotek. jdu na malou bezvýznamnou operaci, dalekou cestu, soutěž paříž - dakar, sfárám do dolů... jsou profese, kde je dotek smrti patrný takřka hmatatelně ať již z profese záchranáře, anebo zmiňovaného a nešťastného dnes horníka, kde si na pach smrti prostě zvykli. a kromě nutných evidencí se o ní vůbec nemluví a přímo programově se vytěsňuje, alespoň v naší kotlině.
a tedy když jdu na malou, větší, nebezpečnou operaci ať už doslova, nebo jen jako příměr, mám se připravit na „tu” smrt? jistěže bych se měl připravit. a nemyslím tím jarka nohavicovo - až si obuju ty černé boty.. - ale smíření se s osudem a především se sebou samým. jednou, dvakrát, a co když pravidelně podstupuji tuto misi nebezpečí? nastupuje druhá tvář vnitřní obrany - cynismus. jakkoli je nemorální, je nutný. jistěže není nutné popisovat důležitost její míry.
a pak přijde smrt blízkého a náš vyděšený pohled na ostatky. a raději nevidět a pamatovat si živý sen. vytěsnit a nevědět. zbabělost je naše přítomnost.
byl jsem už dospělý a pohřeb své milované babičky jsem promeškal a potkal mě následný smutek kolem dědy a já se bál podívat na „ostatky" starého člověka vystaveného a připraveného odejít.. a nepodíval jsem se.
nakonec ti staří lidé, jak kdysi často opakovali, když se loučili byť jen před cestou do blízkého města - nevím jestli se nevidíme naposled -
a mě tato věta, tento oznam přiváděl na mou hlavu vztek a dnes už vím, že z bezmoci nad tou prostinkou pravdou. nebyla v tom hysterie ani patos, jen smíření s osudem, chcete-li se skutečností kolem nás.
a dnes doma o smrti dítko nic neuslyší a ve škole jen jako dějepisnou poznámku. ve špitále vás rovnou prodají místně zaprodaným černým havranům a vaši pozůstalí si jen povzdechnou v bezmoci a hlavně ať už je to za námi.
|
|
|