Chvíli před tmou
cikády spustily requiem
a přibylo dřeva
pod kůrou noci
stěny domů
jichž jsem se stačil dotknout
měly kůži ženy
a z oken páchly opouštěním
hledal jsem někoho
kdo nemusí
sešívat své rány želenými stehy zapomnění
ale kdo jako já
poklekl by k malíři
a nabídl mu barvy ze žil
kdyby šlo o to
namalovat západ slunce
i práchnivějící obrazy
plné tváří
z nichž jedna
visí na kříži za 450 korun
v antikvariátu
vedle zkrachovalého baru
který je popsán
fluoreskujícími vzkazy
a trčí z něj hřeby
jako z Kristových nohou
|