třpytí se těla
v pavučinách

podzim
se dívá vzhůru

stojíme si 
tak blízko

že bychom 
mohli česat

shnilé ovoce
ze svých korun

a naslouchat
jak to bolí

a nastavit ústa
dešti

a utopit 
ta slova

jež 
se odkudsi derou ven

jen 
aby někdo volal po tichu

když prostor
přestává být hmatatelný

jako jindy
když se snažíme o pravdu

o níž 
nic nevíme