Jsem jako list, který se odpojil od svého stromu kdysi dávno a teď léta padá a padá k zemi. Hodně pršelo a jak těžkl pod kapkami deště, padal rychleji a rychleji. Jen občas zafoukal vítr a list se naučil vychytávat i ty nejjemnější vánky tak, že z nich byl vítr, vichr i vichřice, uměl to – uměl se zachránit před pádem do toho bahna dole. Ale i tak přes veškerou snahu o přežití, už roky poletoval velmi nízko nad zemí, tak nízko, že už se přestal bát. Když jsi totiž v nebezpečí každý den, začínáš ho vnímat úplně jinak, přestaneš se bát a taky spoléháš na štěstí, protože věříš, že celou dobu, co jsi letěl,  právě štěstí bylo jediné, které při tobě stálo. A teď si představ, že ten list jsem já a zmítám se tak pět, šest cenťáků nad tím bahnem dole  a najednou se do mě opře vánek, který velmi rychle zesílí a  je  z něho vítr, pak vichr a dnes vichřice, zvedl mě během chvilky, během pár dní tak vysoko, že už nevidím ani ten strom, ze kterého jsem padala, jsem tak vysoko, že bych ani nevěřila na bahno dole, nebýt těch víkendů a hodin bezvětří, kdy stejně rychle padám dolů a míjím strom a vidím zem s konečnou stanicí a zase vychytávám vánky, ale tentokrát už ne nahodilé, ale vždy z jednoho směru. a o to je to snazší, o to je to mnohem snazší. Ale strach nemám ani teď, jen by mi bylo líto něco takového ztratit – kdo by nechtěl létat ? Kdo pozná lásku, už bez ní neumí žít.  Ten vánek, vítr a vichřice jsi ty a já jen list, co padal k zemi. Ten strom měl spoustu listí, ale jen jeden nespadl na zem, takže věř, že je neobyčejný a možná právě on zachránil vánek před pádem k zemi a udělal z něj vítr, vichr a vichřici. Pak by to dávalo smysl a taky sílu každému z nich – vítr zachraňuje list a list tím, že padá k zemi, dává sílu vánku, ani jeden z nich nechce toho druhého upustit a opustit. Možná je to ta láska, o které mě chceš přesvědčit …..je to ona ?