whispermoonlite (Občasný)

ze slov, resp. z veršů, docela chápu, že autorka má poezii ráda, že umí poskládat slova tak, aby nedrhl rytmus, že dokáže vyjádřit nějaký prožitek, nebo spíš popisně dokumentovat, co zrovna bylo po ruce, ale jinak to na mě působí převážně neslaně nemastně, vcelku bez nápadu. -

Tam, kde měla být alespoň vykupující bezprostřednost (nevinnost), často přichází imitace a náhražka, s nimiž spoluúčinkují gesta a náběhy reflexí, pohledy na svět původem odjinud (třebas nyní pociťovány jako neodlišitelně osvojené) - tak obecně provařené, že nemohou překvapit; tak nevýbojné a opatrnické, že nemohou znepokojit ani zasáhnout; tak málo vyhraněné do dříve neviděných barevných konstelací, že nemohou oslepit ani jiskřivým zábleskem okamžiku. - spíš pohltí jako bezzubá, trochu barevná, trochu sladká, trochu štípající kaše, po jejímž pozření se čtenář/-ka nadopován/-a dávkou estetického ibuprofenu vydá bez dalších otázek a pochyb plnit své životní povinnosti. - Nebo se na první místo dostává úsilí o 'poetický zjev' (podle neurčité konvencionalizované představy o tom, jak asi poetično vypadá). -

Pokud by se z této nešťastně srostlé drúzy podařilo bezprostřednost vyoperovat, jejím ekvivalentem by byla mělkost a nevzrušivost obrazů. - Styl básně je ve své podstatě "autenticky" náhražkovitý, bezděčně se připodobňující vzdáleným polorozpadlým vzorům, z nichž kompiluje tu ono, tu támhleto a nekriticky mele semínka vodivého vyjádření dohromady s lyrickou hlušinou. - Pravda, děje se to dnes a denně v různé míře u drtivé většiny autorů - avšak neuškodí občas si to připomenout i u díla, které se těší mimořádné čtenářské přízni v tomto kratochvilném múzickém prostředí. :)


delší rozbor pro pokročilejší
zájemce, leccos se opakuje z výše řečeného - běžný čtenář nechť, prosím, ignoruje

neměl bych snad tolik námitek proti odrůdě zenové poetiky pomíjívého okamžiku, kdyby byla vyostřeně přesná, nerozmazaná přes obligátní a vybledlá gesta. ta zde sice mají být, jak lze tušit, tou neokázalou a čistou lehkostí, ostrostí a přesností, věrností chvíli, ale jsou jen málo vynalézavou (s modalitou klonící se ke slovu vůbec) probírkou dříve vyřčeného a konstelovaného lyrického arzenálu;
neměl bych námitky proti této poetice,
- kdyby nebyla nahusto prošívána reflexivními klišé, jež zde působí jako nápodoba jinými a jinde objevených postřehů;
- kdyby nebyla hrou na poznání, které jakoby nechce být poznáním, které jakoby chce být nevinným ničím;
- kdyby nebyla hrou na neokázalou metafyziku chvíle, která chce být tak neokázalá, až zakrývá prázdnotu za líbivou, hladce klouzavou, lehce stravitelnou, bezproblémovou, bezkonfliktní svrchní vrstvou; (a hru na lehkou metafyziku anticipovat musím, protože co jiného hledat - očekávat za nenápadně, avšak údajně nabitě se tvářícími obrazy - a není-li v nich ani tento moment nabitosti (poetického oživení/napětí), co potom vůbec mělo být zaznamenáno a vyjádřeno, aby to šlo číst jako něco z oblasti poezie?);
- kdyby nebyla hrou na lyrizovaný nadhled nárokující si tu stejnou nevinnnost, kterou znovu zrazuje echo odjinud (nejkřiklavěji v oddíle "všednodenní poetiky" č. III - takhle nějak se hledal způsob proti akademickému a filozofickému patosu před 60 lety). -

nemohu té nevinnosti, která je alfou a omegou stylem a prostředky implikovaného přístupu, věřit, protože je kontaminovaná buď 1) snahou znít tak, nebo onak básnicky, nebo naopak 2) nešikovností, která sklouzává k hříchům, jež uvádím výše. - a co nakonec s nešikovnou nevinností, byl-li by to ten případ, bezděčně a snad z nešťastné shody okolností/podobností vyznívající jako x-tý odvar (nebo raději kompilát poetických prostředků nedosahujících svébytnosti, soběstačnosti) z něčeho původnějšího? -

převládá u mě pocit, že mám před sebou nadšení šikovně zpracované četby, pokud jde o styl a výrazivo, a potřebu něco si pro sebe zaznamenat, snad i něco z prožité skutečnosti; avšak ne zaznamenat způsobem, nad nímž by Jan Lopatka zajásal, nýbrž již nečistě zaznamenat s touhou být, řekněme, za každou cenu, básní - to, pokud jde o vnitřní angažovanost. Nebyl by to sám o sobě problém, kdyby se text nevyskytoval v kontextu, v jakém se nyní vyskytuje.
- aby nedošlo k mýlce, nepodezírám autorku vůbec z neupřímnosti - ba naopak - musím říct, že ta upřímnost, s jakou dostává přijaté a přejaté podobě poezie, je nejvíce na závadu, pokud bych měl text nahlížet jako nový poetický akt. -

ovšem zároveň se musím ptát, zda o to zde někdo stojí, zda se nejedná jen o můj soukromý ohled při četbě jakéhokoliv textu a zda doba přeci jen nepřeje lehkým vývarům, v nichž se nic neděje natolik, až se toto nedění stává hlavní konejšivou, hladivou, či uklidňující či kdovíjakou devízou. či zda se nejedná o nějaký mně nesrozumitelný poetický styl, s hodnotami, jež jsou mimo dosah mého poetického chápání.