whispermoonlite (Občasný)

to je prima, v otázce "vlastního hlasu" a kdo jej textu propůjčuje, narážíme na další velké vzrušující téma. - jen krátce několik návodných otázek:
- kde a kdy existuje text v pravém slova smyslu (tj. kdy a kde je vnímán)?
- je slovo, které čte čtenář (míněno doslova - řetězec grafických znaků - nic jiného před očima nemáš) tím stejným slovem (potažmo frází, větou atd.), které četl autor? (neboť autor je čtenářem též skrz své okamžité zpětné vnímání textu - nebo dokonce skrz prvotní vnímání textu ve vědomí - záleží, odkud přicházejí slova)
- jsou vztahy mezi pravděpodobně jinak vypadajícími slovy v případech několika různých čtenářů navazovány stejným způsobem a vytvářejí stejné sítě? (jak moc stejné?)

jistě nelze zpochybnit, že autor je tím, kdo předkládá řetězce grafických znaků, které mohou ostatní na základě jazykových konvencí nějak dekódovat. - ovšem nejistota začíná hned u prvního slova, protože konvence nepokrývají jazyk stoprocentně (naštěstí - jinak by ustal pohyb a vynalézavost by byla nemožná) - je zde nutně volné místo pro individuální dotváření, doplnění systému kódů a jejich dešifrovaných významů. (a paleta začíná u konotací/asociací jednoho slova a končí někde u povědomí o společensko-kulturním kontextu daného jazyka).

lze si tedy představit, že varianty, podle nichž jedno čtení nebude odpovídat druhému, se množí geometrickou řadou. - tuhle variantnost ani nezpochybňuješ, to chápu, ale pokud jde o rozpoznatelnost, nebo identifikaci, vlastní dotvoření hlasu, k němuž autor poskytl primární indicie - hm - tam už se k prvenství, nebo k nadřazenosti autora nepřikláním. - ani autoři si nemusejí (a vlastně nemohou, nejsou-li vševědoucí) být vědomi plného významového potenciálu předkládaného textu.

a z řečeného se vrací otázka: jedná se "jen" o ozvěnu, nebo spíš o vlastní hlas, který textu v poslední instanci dává čtenář, veden autorem předloženým návodem? (a může proto i vnímat, kde má návod mouchy, nebo kde se vymyká svému vnitřnímu řádu, jak jej čtenář rekonstruuje) - zároveň však i čtenář může postupovat nepřesně a svádět vlastní chyby na nedostatky návodu. - potom je třeba alespoň teoreticky předpokládat, že existuje správnější řešení - věrnější návodu, tzn. autorskému vlastnímu hlasu, v rámci možností, v nichž se vůbec lze přiblížit vnímání a kódování druhého člověka.

je to složité téma, jak je vidět. existují školy, které čtenáři ponechávají prostor pouze pro "místa významových nedourčeností", což znamená, že významová kostra je daná a liší se jen ve svém různém "vymalování". - oproti tomu, dekonstrukce zpochybňuje jistoty sdělování již na úrovni jednotlivých slov (a vysvětluje, jak moc se slovní významy odvozují od předchozích výskytů slova a jejich bezprostředního okolí, které význam pokaždé modulují)


ještě k nevyostřenosti - pozor na směšování dvou rozdílných momentů - v jednom se "neostrost" obrazu stává významotvorným prostředkem - referentem je vlastní neostrost, která však musí být přesně, velmi ostře vyjádřena - impresionismus neznamená bezhlavé matlání barev na sebe - ba v případě pointilismu se jedná o matematicky propočítanou metodu.

vedle toho neostrost, již jsem měl na mysli, je neostrost v označení, které nedosáhne na svůj žádoucí referent. - efekt neostrosti nebyl žádaný, vznikl bezděčně, na základě chyby. - v praxi je pochopitelně těžší dokládat, o jaký případ se jedná.