Pescatore (Občasný) - 3.11.2010 > whispermoonlite> Text, než je sepsán v jazyce, existuje virtuálně navěšováním "na předměty obraznosti", a všechno, včetně jeho "hlasu", vnitřní intonace k obrazům atd. je něco jako proces bdělého snění autora.
Pokud ovšem text nevznikl chudším způsobem - např. hry se slovy upřednostněním půvabu rýmů na úkor volnějšího proudění obraznosti. Opak je, že text je obrazy nesen směrem k jazyku-náznakům- symbolizaci. To první je pro mne vždy nižší "logizující" způsob tvroby, oproti "imaginativnímu" (pracovní názvy). Výsledkem přesné práce např. s vázaným veršem může být skvělá báseň, bezesporu, ale většinou se (až na naprosté mistry) podřizuje obraz "hře a hrátkám jazyka s významy".
- Odkud přicházejí slova je hezká otázka... odkud přicházejí hlásky a barvy, obrazy ještě hezčí... 
Co se děje při čtení básně za "rezonance" - a na jakých plochách či strukturováních? Vědomě a podvědomě...
Kromě toho, co píšeš o působení "textu-verše" přeci působí i "něco" jako kouzlo textu, něco nedefinovatelného, čemu říkáme zjednodušeně např. "atmosféra".
- významový potenciál textu je samozřejmě vždycky širší, než vědomě ví sám autor ve chvíli tvoření, dokonce i později, když se k textu vrací a nachází v něm další rozměry, nápovědi...
- jo, souhlasím, možná by bylo lepší to vnímat tak, že čtenář sám "přidává" svůj vlastní hlas textu, který uchopuje - má své vlastní zrcadlení autorova textu.
Je ale velká otázka, zda může a kdy "rozpoznat", jestli se autor vyhnul svému vlastnímu kódu - autorskému vnitřnímu hlasu.
- impresionismus chápu jako hru s optikou obrazů, ne logickým, ale imaginativním způsobem. Prvenství mají barvy a jejich pohyb "do tvarů" či "za tvary".
