Milenci
Dnes v předvečer jsme lhali každý tomu svému. Přesto teď vyprávění nočního lesa rušíme planými řečmi o maloměstské morálce.
Dnes v předvečer jsme prchli před zimou a chladem. Přesto teď planoucí oheň žádosti a touhy zkoušíme zbaběle zadusit ze strachu, že nás sežehne.
Vyprahle toužíme po doteku, jsme si tak mučivě blízko a přesto stále každý sám. "Tak už mě pohlaď!" šeptáš mi. Smutek a osamění ukryté hluboko v tónech tvého hlasu projedou celým mým tělem jako ostří
a bodnou přímo do srdce, které se pak už rozhoduje samo.
Dnes večer jsem jen tvá. Přestože vím, že zítra budu jenom jednou z mnoha... |