"Jsi smyšlená pohádková bytost?"

Černej sníh v ulicích, ocákaný zdi, břečka a mokrý, zasviněný nohavice - vánoční atmosféra ho balila do celofánu a zlomyslně utěsňovala kanálky se vzduchem. Nenápadně a nelítostně. Jasně, jsem sojka z Krakonošova. Nebo to byla vlaštovka?

"Ano," škrábnul v rychlosti na papír, vzal klíče, boty a vyrazil ven. Domov ho nudil. A Jana taky. Psali si podobný vzkazy od tý doby, co se rozhodla, že zachrání vztah a přešla na noční směnu. Ano, přestali se hádat, ale ne proto, že by jim spolu bylo líp. Jednoduše se míjeli. Doma, venku, v posteli. Tam hlavně.

*

"Čau Žábo, zněls hrozně, vypadáš hrozně, co je?"

Sára. Tůně místo očí a ještě dívčí prsa. Kdyby neměla nic jinýho, byla by božská. Jenže po srážce s autem měla tělo zjizvenější než Nicky Lauda a levou nohu o tři čísla kratší. Krásná, vlastně kdysi krásná a nedosažitelná ženská.

"Prostě nuda, kytko. A na nudu je nejlepší rum. A ty."

"Máš štěstí, že to tady mám ráda, že tě mám ráda, že tě svým způsobem miluju, protože jinak bych tě pro tu tvou nabubřelost spálila a spláchla do hajzlu jak vytočený klíště. Si myslíš, že když se líbíš, když máš nějakej ten sexappeal, seš chytrej a neobyčejně vtipnej, že si s náma můžeš dělat, co chceš? Se za tebou táhnu tři čtvrtě hodiny. A proč? Jen proto, že se pán nudí! Ale miláčku ubohej, dneska to je naposled, a to myslim smrtelně vážně!" a aby správně porozuměl naléhavosti předchozího sdělení, strčila ho vší silou do ramene.

"Ale kamarádko, vždyť ty víš, že jsi jedna z nejskvělejších ženskejch, který znám. A proto si dáme grog a rum a pak uvidíme, co dál."

"Žábo, neřikej mi tak, prosim tě," hodila do sebe panáka a kula žhavý železo. "Co Jana? Máš jí vůbec ještě rád? Proto jsi mi zavolal?"

"Sáro, nech toho. Svým způsobem se máme rádi pořád. A já jsem moc pohodlnej na to, abych něco měnil. Teď zrovna řešim…"

Skočila mu do řeči: "Pohodlnej? Jak to sakra můžeš říct? Svým způsobem seš pěknej vůl, abys věděl," chytila ho za ruku a oči se jí zaleskly. "Žabáčku, teď se snížim k něčemu, co z duše nenávidim," rychle si dlaní setřela slzu z tváře, "chci, abys od Jany odešel. Chci to, protože tě miluju. Udělej to, odejdi."

Začal se smát. "Kytko, mám tě rád, ale dneska mi ta tvoje nepřirozená dětinskost vadí," a už s vážnou tváří pokračoval: "Ráno jsem na Můstku čekal na metro, četl noviny, a najednou jsem měl pocit, že na mě někdo mluví. Zvedl jsem oči, nervózní kluk stál za tou přerušovanou čárou a koukal na mě, vykasaný obočí. Říkám: prosim? A on: No mám skočit? Ano, nebo ne? Tak jsem se usmál, v první chvíli mě totiž dost pobavil: ne, neskákej. Otočil se, poodstoupil a v tu chvíli se z tunelu vynořila světla a za nima se táhnul vlak. Kluk udělal dva kroky k čáře, uvědomil jsem si, že to asi nehraje, divnej pocit, chtěl jsem po něm sáhnout, ale nakonec jsem to neudělal, protože jsem byl zvědavej, kam až to dotáhne. Zastavil se na hraně. Řidič už si dával ruce před obličej, vůbec nechápu, jak mohl pokračovat v jízdě, ale asi se mu to stává docela často. Mně se ulevilo, to nepopírám. Nastoupil se mnou do vagónu, pokřižoval se a říkal, že to příště už určitě udělá. Tak mu řikám, ať neblbne, že na to má ještě čas. Ohrnul ret: nemám, fakt ne. A na Muzeu vystoupil. Kytko, já jsem mu v první chvíli uvěřil, že to udělá,“ usrknul z poloprázdný skleničky vychladlej grog a mrknul na servírku, aby přinesla všechno ještě dvakrát, "ale sebevrazi o pomoc většinou nevolaj, ne? Podle mýho si takhle my - v uvozovkách - pozůstalý uměle vytváříme pocity viny. Jako by nám na těch mrtvejch záleželo, sakra. Ale co je mi po něm? Vždyť ho neznám, tak proč mam tak blbej pocit, do hajzlu…"

"Ty seš fakt sobec. Já se ti tady otevřu jak vrata do průvanu a ty na mě vytáhneš nějakýho feťáka. Jako bych tě neznala, kráva blbá." pláč už neskrývala. Teď se zvedne, hodí po mně pivní tácky a uteče. Jako vždycky v tomhle bodě, napadlo ho. Sára byla ten večer vytrvalá: "Přestože seš tak hroznej, nejhroznější chlap, jakýho znám, děvka s koulema, chci tě, chci s tebou bejt."

"Fajn. Tak já jsem děvka, protože myslim na kluka, kterej se právě teď s největší pravděpodobností vrhá pod metro, zatímco ty si ulevuješ."

"Nevrhá se, krucinál, nevrhá. Jsou dvě ráno!"

*

Jano, kurva, tohle je kvůli tobě. Vytřepal. A pro tebe. Spláchnul. Naše děti, nádech do plic, aby zapnul kalhoty, se učej plavat. Ta servírka je fakt kus.

*

"Sáro, lituju, že se ti to stalo, lituju, že jsem tě tak vyděsil, ale přece mi nemůžeš vyčítat, že ses nerozhlídla. Nestrávim s tebou zbytek života jenom kvůli tomu, že máš pocit, že jsem tě pod to auto vehnal."

"Já takovej pocit nemám, nic podobnýho nepěstuju. Jen mě štve, že když jsem s tebou bejt mohla, kašlala jsem na to, užívala si. A teď, když tě potřebuju, mě z nějakýho důvodu nechceš. Protože – pochopitelně -" a to zdůraznila "se nebudeš tahat s obludou. Protože ty, ty seš někdo."  A Žábovi se zdálo, že to poprvé řekla bez ironie. A možná to tak i myslela.

*

Je to hra. Všechno je hra. Asi jako když si chlap představuje, jak která ženská heká. Jednou jsem to zkusil, čekal jsem na nočku a vybral si droboučkou blondýnu, která zrovna něco hledala v telefonu a slyšitelně se zasmála.

"Kdo vám píše?"

"Kamarád, ale vůbec mu nerozumim. Přečtete to?"

"Tak ten už je pod obraz. Kam jedete?"

"Na Synkáč."

"Teď to ujelo, nepůjdeme pěšky?"

Z tý člověk nedostane ani hlásku. Určitě. Na to bych vsadil milióny.

"Nepojedeme ke mně?"

"Ale nesmíte ode mě nic chtít."

Řvala. Nikdy jsem nic podobnýho neslyšel.

*

"Veverka ze znělky Maxipsa Fíka jsi byl posledně. Jsi sojka z Krakonošova? Nic ujetějšího mě nenapadá."