Jela jsem tramvají, podvečerní předvánoční Prahou. A vzpomněla si na ten příběh horkého pražského léta.

Vzpomněla jsem si na toho muže, protože on se podvečerů bál. A taky se bál předvánočního času.

Horký den už od samého rána. Vláčela jsem se rozpálenou prašnou ulicí a měla ukrutnou žízeň. Pivo si dám spíš výjimečně, tentokrát ale ve chvíli, kdy mě ovanul z otevřených dveří hospody výčepní závan, mě představa orosené sklenice s chladným zlatým mokem doslala do euforie.

Sundala jsem tmavé brýle a vešla do zeleného chládku. Za barovým pultem leštil barman číše, hovořil s jediným zatím hostem, velkým mužem stojícím mezi barovými stoličkami nad malým pivem.

Před sebou představu orosené sklenice, oslovila jsem oba muže s nadšením. Toho před barem, jestli si k němu můžu přisednout a toho za barem, aby mi rychle načepoval.

Pivo jsem pila s opravdovou rozkoší, bylo mi najednou svěže, radostně, nenuceně jsem se s oběma muži bavila. Řeč se stočila na Francii, tak, jak jsme ji každý z nás poznali. Postřehy muže vedle mě nadchly, vnímali jsme věci stejně.

Z okolí začali přicházet úřednice a úředníci na obědy za stravenky, obsazovali jídelnu ve vedlejší místnosti, náš barový pult míjeli. Číšník odešel věnovat se nově příchozím a my, já sedící na barové židličce a velký muž stojící vedle mě nad pořád stejným malým pivem, jsme osaměli.

„Žijte se mnou.“ Zaskočil mě po chvíli ticha muž jednoduchou přímou větou. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že vůbec nežertuje. Myslel svoji nabídku docela vážně.

Žije prý nahoře v patře, tady nad barem, sám. Pracuje od čtyř od rána, pak má celý volný den. Jenže neví, co s ním. Neví, co se svým dlouhým volným dnem.

Dívala jsem se na toho muže, na prací vypracované tělo, na ostře řezané mužné rysy v jeho obličeji.

Dívala jsem se do tváře zajímavého muže, který uměl poutavě vyprávět a který si po práci stoupl s jediným malým pivem k baru, než začnou vydávat obědy, aby pak den co den u televizních seriálů, jejichž jména mi nic neříkala, čekal. Čekal na spánek po erotice, se kterou byl ve své posteli sám, jen se svými představami.

Říkala jsem si: „Ten muž by mohl přece všechno!“ A řekla to i jemu.

 
Měl mužnost, měl sílu, měl inteligenci. Mohl by mít vzdělání, mohl by mít rodinu nebo spoustu žen. Taky to všechno nejspíš už měl.

Jenže teď neměl smysl…proč žít.

„Nikdy jsem neviděl ženu takhle vcházet.“

Do jeho života jsem ale vstoupit nemohla. I když měl tak podmanivý hlas a krásné ruce.

Šel mě doprovodit na stanici tramvaje.

„Stojím tam každý den před obědem. U toho pultu. Kdyby jednou…třeba…“

Teď stál na stanici, sám v davu čekajících na tramvaj. On na žádnou tramvaj nečekal. Stál tam s rukama v kapsách džín, stejně modrých jako jeho smutné oči.