|
Miláčku, půlnoc odbíjí.
Čas jak kameny z praku,
skleník mým citům rozbíjí.
Jako pán z Bergeracu
ti klečím pod balkónem,
Roxano, kde jsi?
Nevidím tě a neslyším.
Ukaž se mi honem.
Vždyť každým pípnutím telefonu
jedna tabulka rupne,
smutek si výše vyskočí
a furiantsky dupne.
V tvém okně ale místo tváře
jen záclony vlají,
volání smutného samotáře
se vysmívají:
“Nemáme, pane, už gotiku
a vy jste trochu labilní,
píšete-li svou lyriku
přístrojem, navíc mobilním.
Před očima vám nehoří
renesanční svíce,
ale jen displej a tlačítka
klávesnice.”
Já vím, vy blbé závěsy,
že blouzním z osamění.
Co na století záleží,
když Roxana tu není!
|
