Komorní scéna

V nekonečné touze dotýkám se listu.
V ševelící hladině, spící krása jediné.
Nechte si své hrdiny.
Vítr si hraje s mými vlasy v šátku.
Vyměnil jsem vše za ticho,
za šum řeky,
za krásu okamžiku.
Všude toulají se páry.
Jsem sám.
Pode mnou je hodně tmy.
Vzduchoprázdna.
Jen šum řeky.
Žluté světla, ocelový most, rychlý proud.
Neskutečně jemné stíny.
Vše chce své.
Dost.
Minulost je žhavá.
Chladí mě vánek noci.
Avšak v černé kávě bez sklonu ochladit
stále piji svou krev jí.
Voda proudí dál.
Čím?
Čím jsem se stal.
Odrazem v graffitu.
Míjím pár, je jako stín.
Další stín, velikostí svou zve mě z lampy.
Silný proud.
Komorní scéna.
Ornamenty stínu jdou hloub.
Klopýtám na říčních kamenech.
Budu sám?
Všichni budou pít.
Vše.
Něhu.
Odiv žbluňknutí.
Nikoho a nikdo nenutí.
Svoboda a její pocit.
Prázdná číše.
Klacík.
Krok.
Jsem a tisíckrát byl a jsem poprvé.
Každý je jiný.
Dokonale mi padla.
Já, obnošený.
Už
Dobrou ti lásko.