Hodiny odbíjí staletí životů

neštěstím zmáčení bušíme do plotů

hledáme lék na naši samotu

Bez úspěchu

V kytici plné bolestných vzpomínek

hledáme toužení

nebo snad pramínek štěstí

Jenže jsme zase na rozcestí

všech našich hloupých životů

a zas koukáme do plotů

a na nekonečnou samotu si začínáme zvykat

Osud nás nutí pykat za věčné hříchy mládí

tvé oči zas mě svádí

a přání tvá mě hladí...