Ta zpráva vpochodovala do mého vědomí příliš moc krutě. Stala se včera a já dnes – den poté se vypravuji do centra. Stále na to myslím. Hlodá to ve mne a srdce nechce přijmout. V Jilské ulici v kostele Sv. Jiljí se koná mše za oběti leteckého neštěstí ve Smolensku v Rusku. Čím blíže kostelu, tím černější barva a nálada lidí. Před kostelem jsou drobné hloučky lidí ponořeny do hovorů, lecktery jen nervózně mlčky přešlapují, jakoby jim ona nešťastná chvíle vyrazila dech. V kostele samotném se tělo lepí na tělo, kolikero lidí sem přišlo vzdát hold a nejupřímnější soustrast. To neštěstí, o kterém zde píši je letecká nehoda, při níž zemřel polský prezident Lech Kaczyński s chotí, většinou velících důstojníků, historiků, novinářů, politiků či vysloužilých vojáků z II. wojny światowej. Ta tragika si protentokrát opravdu krutě pohrála. Ono prezidentské letadlo letělo ke Katyni, kde se měla odehrát ceremonie k uctění památky 15.-20. tisíců sověty povražděných polských důstojníků, a co osud nechtěl – ona Katyň se stala gilotinou polského národa. V její půdě leží výkvět a budoucnost velkého Polska, která však onu budoucnost ztratila a tím ji uvedla na slepou kolej. Sověti to začali v Katyni (nejen) a nyní v Katyni opět končí intelektuální špička národa. Byl to šok pro mě – jakožto milovníka polského národa – pro Evropu – ba pro celý svět. A dnes – den poté, o 12. hodině, v tomto kostele u hlavního oltáře (před kněžištěm) spočívá portrét prezidenta Kaczyńského s chotí, z obou stran obklopeni polskou a smuteční – černou vlajkou. Mše začíná, skoro celá probíhá v polštině (v kostele jsou ze ¾ poláci), představený mluví o tragedii, o hlubokém znepokojení, děkuje se za kondolenci prezidenta Václava Klause při včerejším jmenování primase a také za útěšná slova nového arcibiskupa Dominika Duky. Ten je přítomen – podtrhuje závažnost situace – v polštině pronese své znepokojení, a ona – byť krátká (však co říci) – slova se ztratí ve zdech zdejšího chrámu. Pronášejí se modlitby, zpívají žalmy, cituje se z evangelia – o hříchu, naději či odpuštění. Zpěv přehlašují slova a slova mrtvolné ticho. Celá ta společnost prožívá ony truchlivé chvíle společně a statečně. V pokleku na chladných mramorových deskách tu někteří s hlavou dolů, či s očima na Krista se hlasitě modlí, a každý ten jeden hlas synchronně táhne se s tisíci. V jednu chvíli se všichni otáčí na kolemstojící a jeden druhému podávají ruce, jako bratr bratru či sestra sestře. Tím stiskem dlaní se utvrdíme, že bolest srdce není jen naše – nýbrž společná. Mše končí, potichu, v důstojnosti – slova jsou tu dnes pro mrtvé. Naposledy si skupinky lidí fotí portrét zesnulého prezidenta s manželkou a pod stojanem se kupí ty trudné růže. Pak se šum chrámové lodi přenáší před kostel Sv. Jiljí a skupinky si podávají ruce a v tichosti se rozchází.
|