Pomalu sáhnu do strun svých vlastních nervů a možná jen hladím tvoje vlasy. Ten, kdo se pomalu zvedá za mými zády říká: „Nikdy neskočíš, ne….“ A napřahuje ruku proti slunci, aby se na stěně objevil štěkající pes. Chtěl bych ho pohladit, ale málo štěká, tak se jen otočím a řeknu tomu, kdo už tam dávno není: „Víš,  i kdybych tě viděl, tak se na tebe stejně nepodívám.“ Vím, že se nebude zlobit. Dělám to pro sebe. „Podívej se. Támhle!“ ukazuje na zvláštní dveře drobná holčička s plyšovým havranem v ruce. Dívám se jen na něj, a tak mi vytkne: „Ty mě neposloucháš!“ „Promiň,“ říkám a tvářím se opravdu provinile. Pro jistotu mě chytí za ruku, když mě provádí dveřmi do země rohů a hranatých hvězd. Stojíme uprostřed pole a kolem našich nohou létá rozpustilé listí, co dávno opustilo své rodné stromy. Možná na ně už i zapomnělo, ale třeba není listí tak nevděčné jako lidi. Holčička mě lehce kopne nad kotník. Vyděšeně sklopím hlavu a zírám do jejích vyčítavých oček. Pak si to uvědomím. To není listí. Myšlenky se rychle ženou přes kopeček ze zapomenutých slovíček a pomalu dosedají na řeku smutku, který jsem už dávno zapomněl. Na obzoru se tyčí hora dnů, které jsem nikdy neměl v náručí. Název té druhé jsem zapomněl. A jak můžu vědět název té první? 

Rychle přidám plyn, ale dávám pozor, aby holčička nespadla. „Znáš toho chlapíka?“ zeptá se nečekaně. „Kterého?“ znovu se tak vyčítavě zadívá a upraví si neposlušný pramínek vlasů. „Toho, co stává za tebou!“ napoví mi vítr a znovu shodí vlas do jejích velkých očí. „A toho! Ne nikdy jsem ho neviděl,“ zarazím se. „Jak víš, že je to chlapík?“ „Několikrát jsem s ním byla na povinných prohlídkách zemí. Je docela nudný, ale když On přikáže nedá se nic dělat,“ povídá a zakoulí očkama do nebe. „Aha,“ brouknu, a ani se neptám, cože prohlížejí. „Tam! Nepřejeď to!“ křikne, až se skoro leknu. Začnu klesat a přitom si pobrukuju: „Made in heaven..“ Přistaneme tak, aby domy nebyly blízko, ani daleko. Zeptám se toho, co vypadá jako brouk: „Nejsi Řehoř Samsa?“ „Ne a podomní obchodníky nemám rád,“ odpoví a potřásá kusadly. Trochu se bojím a tak udělám krok pryč, když mě zastaví ta hodná paní: „Ale jestli potřebujete Kafku, tak ten bydlí za rohem!“ Poděkuji a prosebně se podívám na holčičku. Ví, že chci říct: „Můžeme ho navštívit?“ „Ne,“ a pozdraví kočkodana Xina. Zastaví se, až když se může opřít o velkou sochu na náměstí, které je snad menší než pětník. Ještě ztěžka dýchá, ale nezapomene zamávat Les Paulovi, který právě honí několik strun. Napadne mě, kdy se mu podaří je naladit. „Myslíš, že bude potřebovat ladičku?“ zeptám se holčičky. Pak si pořádně všimnu pomníku. Je to ta, na niž nemůžu zapomenout. „Je krásná? Myslím objektivně ne to, co vidíš ty.“ Rozšlápnu růžové brýle, ale vyndat čočky mi trvá trochu déle. Zvítězím, až když si začne nervózně podupávat. „Asi ne“ odpovím nerozhodně, protože jsem jednu čočku zapomněl vyndat. Asi si toho nevšimla. „Je tak dokonalá?“ „Ne,“ odpovím jistě. „Co je na ní tak zvláštního?“ „Nevím,“ pokrčím rameny. „Už ti došlo, že si najdeš jinou, ještě lepší?“ „Ne, chci tuhle a žádnou jinou,“ odpovím vzdorovitě a konečně vydoluji i druhou čočku. „Ztracený případ,“ řekne tomu, co škrtá jména ze seznamu. Vtiskne mi svého havrana do ruky: „Běž!“ „Kdo jsi?“ Odpoví nějakou divnou zpěvnou řečí, možná severní elfštinou, ale nejsem si jistý přízvukem. „Co to znamená?“ Tentokrát nezakoulí očima. Překvapí mě to. „Ta co otvírá dvířka snů…“