|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Procházím zástupem lidí, sám jdu v řadě. Obličeje moc nepoznávám, nebo snad nevnímám, jen vidím, že se usmívají, jsou obřadní … já jsem také takový a moc mě to baví, jsem totiž asi důležitý … hraje hudba …
„ … berete si zde přítomného Jakuba Maláta?“
„Ano“, odpoví kdosi vedle mě.
Mé jméno mě vytrhne z jakéhosi opilého blouznění a zadívám se na krásku vedle mě … usměje se. Je krásná, bože, tak krásná … A jak jí to sluší v těch bílých hedvábných šatech, vypadá jako čerstvě vykvetlá kopretina … opravdu jí to sluší … Prohlížím si jí a usmívám se … trochu jako trouba! …
Kouzelně otočí hlavu zpět a ukáže dokonalý profil …cosi jsem zahlédl pod závojem – rohy? Cože? Co je to za hloupost! To se mi určitě jen zdá … postoupím dozadu, malinko, nenápadně – spíš se jen nahnu … a … asi se mi to jen zdálo, nic tu není.
Uklidním se a spíš náhodou pohledem sjedu po šatech, kde ale pohledem zkamením těsně nad zemí … co to zase je?!! Pozoruji, jak se pod ohybem zúžených šatů cosi vlní, jakoby klubko hadů, které se dere ven ze skrýše! Pod lemem šatů se míhá … ocas???!! – nervózně se pohybuje jako u nespokojené kočky a rozkmitává látku. Zděšeně zvednu hlavu a zadívám se jí do očí. Dívá se na mě a stále se usmívá. Chci se jí na to zeptat, ale jakmile sklopím hlavu k šatům a nadechnu se, nic tam není … rohy, ocas … sen? zmámení? … únava!
„Prohlašuji váš sňatek za právoplatně uzavřený …!“
„Moment“, zase vytržen z myšlenek, „mě se ještě nikdo nezeptal … nemá to tak být?“ Zvedám oči k oddávajícímu a chci ještě něco dodat … není tu! „Drahoušku, …“ otočím se na ženu, … ta už ale sestoupila ze stupínku a odchází mezi dav přihlížejících, se kterými se vítá a přijímá gratulace … všichni vypadají šťastní … já jsem zůstal najednou sám a rozpačitě se dívám na ruce … co jsem to vlastně chtěl?
. . .
Co jsem to vlastně chtěl? … Ta otázka ve mně zůstala i po tom, co jsem se posadil na posteli, zapálil si cigaretu a zadíval se na krásné ženské tělo ležící vedle mě … Co jsem to jen chtěl? Už toho dne, co jsem ji potkal a od té doby za ta léta tolikrát … znovu a znovu … pocit jakési nespokojenosti, nenaplněného očekávání … Natahuju se ke knihovně, abych zalistoval ve snáři a alespoň trochu si zkusil objasnit svou momentální životní situaci … najednou mi ale cigareta jako naschvál vypadne z ruky, o kterou se opírám a zakutálí se pod postel. Sakra! Seskočím z postele, zvednu ji a zahladím stopy popele na koberci … naštěstí to neviděla – zkoumavě to pohledem překontroluju – to by bylo zase řečí, nesnáší kouření kdekoli, natož v posteli … což ovšem neznamená, že to sama dodržuje … hmm … típnu cigáro, zhasnu a zírám do stropu … Co jsem to vlastně chtěl!?
|
|
|