v ulici, schovaní u veřejí dveří,

plíží se za mnou jako stíny

a nikdy nevečeří.

Jejich horké pohledy

stále mne pálí v zádech

a vždy si mnou svýma ručičkama

při mých častých pádech.

s očima plnýma zelenýho světla

a tiše si pobrukujou,

že u mě by blbost krásně vyrašila

                      a později i kvetla.

Když někam spěchám

hází mi pod nohy kameny.

Bojím se, že na tyhle zkoušky

vůbec nejsem stavěný.

Pár jich mám úspěšně za sebou

něco prostě sám nezvládnu

- tak jako jedna kolej.

Radost mají z úspěchu i nedostatku

v cíli mi tleskaj, na startu po mě plivou

při chybě se mnou nemluví

pak se smilujou a mile na mne kývou.

Mám plný zuby těch vodpornejch zkoušek

plížících se stínů, očí zelených.

Ale jsou celej můj život

– mé vítězství, prohra, pláč i můj smích.