|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
náš bůh měšec nám pro svoji nadutost a velikost, byť prázdného, jen občas při velikém škemrání dovolí se podívat kousíček přes. a v té naší slabé chvilce uvidíme krásnou dívku, a klidně i kluka, když to musí být, a pak už jen její záda v kavárně, v tramvaji, anebo na cestě ke sněžce. koukáte a nemůžete se vynadívat na tu přírodu, co všechno dovede. a jak jste šťasten tomu okamžiku evoluce, co vás přivedla až sem.
ta hlavinka a vše náležející, právě vašemu oku lahodící, a vůbec si nepřipadáte jako vejr, protože ze zadu vás přeci neuvidí.
jenomže ouha! při svém bohu měšce jste ani nemoh vědět o třetím oku, které nevidí světlo, ale vnímá právě tu vaši explozi tužeb vhozených na křehká ramínka dívenky. (mužná ramena, musí-li to být.) a najednou se právě ta dívenka otočí zasažena né vždy příjemným pohledem do její šíje a bezpečně věnuje ostrý pozdrav právě vám.
a jakkoliv rychlý pohyb vaší hlavy není dost rychlý, aby nebyl vidět. a že právě nemáte tmavé brýle, tak se ještě pokusíte úsměvem zachránit to tonoucí se kladivo.
cestou domů vám pořád nejde z hlavy, jak se ta krásná hlavinka otočila, a přesně věděla na koho. a po pátém pokusu vám dojde, že snad něco ta holka musela cítit, nebo co.
naštěstí se jednou zamilujete a po dvaceti letech si vzpomenete, jak myšlenky vás obou se dokázaly setkat dřív, než byly vysloveny, a že se to krásno opakovalo, a dlouho.
pak si jednou, a už tu cestu na sněžku raději vynecháte, a tak jen v kavárně si vzpomenete na ten život kolem a že je tak krásnej, uvidíte záda mladé dívenky...
|
|
|
