"Tak to vidíš. Školu už máš hotovou, chlapče. Kdo by to řekl. Vždycky jsi býval takové číslo..."
"To jsem pořád, dědo."
"Já vím, jen jsi nám trochu povyrostl."
Zvedl hlavu a podíval se na mne. „Trochu víc. Byl by z tebe pěkný voják, kdyby ovšem vojnu nezrušili."
„A jé." Ozvalo se od plotny. „Už jsi jedl, Robí?"
Usmál jsem se na ni. „Jo, babi. Díky."
Děda si nacpal dýmku a spokojeně zabafal.
"Já si vzpomínám, když jsem byl na vojně, byl tam se mnou jeden cigán. Jura se jmenoval..."
"Tohle mě vždycky rozesměje." Skočila mu do řeči babička. "Když ti řeknu, abys koupil máslo, mlíko a chleba, tak přineseš jen mlíko a tvrdíš, že to ostatní neměli. Sklerotiku! Připomínáš mi ty povídky od Menšíka. Ten taky vyprávěl, že jeho děda si nepamatoval jak je venku i když se odtamtud právě vrátil, ale z první světový si pamatoval všechno."
Děda se uculoval a vypouštěl tiché obláčky vonícího dýmu.
"Ale já si vážně pamatuju, co na té vojně bylo."
"Jo jo," mávla rukou.
"Závidíš, že jsi na vojně nebyla a nemůžeš na nic vzpomínat."
Babička se otočila a utřela si ruce do zástěry. Přistrčila mi pod nos talíř buchet.
"No to jo. To bych ti měla co závidět. A přestaň nám tu čudit pod nos!"
"Kušuj, babko. Tak si zapal taky a nebude ti to smrdět."
"Abysme tady kašlali dva, co?"
"A ten Jura se strašně bál injekcí," navázal děda na vyprávění, které jsem slyšel snad stokrát. "Když měl jít na očkování, tak ho sestra honila kolem místnosti a on vřískal jak malá holka. Museli jsme ho držet tří, aby mu tu injekci mohla dát. A přitom to byl takovej prcek. Divil jsem se, že vůbec prošel. Asi stál u odvodu celou dobu na špičkách," zasmál se.
Babička obrátila oči v sloup.
"Vem si," pobídla mě a postrčila talíř ještě blíž. "Jsou čerstvý, takový ti u vás nikdo neupeče."
"Nech ho. Až bude mít chuť, tak si vezme. Pořád bys do něj jen něco ládovala."
"Buchty jsou pořád lepší než ty tvoje řeči o vojně a sestřičkách."
"Náhodou tam byla štramanda." Děda tichounce mlasknul a zamrkal na mě. "Taková tmavá a vyvinutá. Já jsem byl lapiduch, takže jsem s ní býval často na sesterně. Tam se kolikrát děly věci. Chodil tam za ní jeden lampasák. Hezkej chlap to byl - to jo ale chlupatej jak medvěd. Ten ti měl houni, že v zimě klidně mohl chodit bez kabátu. A on jednou dostal angínu nebo co a doktor mu napsal Penicilin v injekcích. Přišel, vystrčil na sestru zadek a ona praštila se stříkačkou a utekla. Von ho měl tak chlupatej, že mu nebyla vidět rýha mezi půlkama."
Díval jsem se na dědu, jak se spokojeným výrazem dýmá, a pochechtával jsem se.
"Co mu vykládáš takový věci?"
"Vždyť už není malej, tak co. Na vojnu nepůjde a nebude mít na co vzpomínat."
"Beztak kecáš."
"Nekecám. Ten Penicilin mu musel píchat celou dobu doktor."
"Kriste pane," povzdechla si hlasitě babička a postavila přede mne kafe.
"Co máma? Už jsem jí nějakou dobu neviděla."
Pokrčil jsem rameny. „Taky jsem ji v poslední době moc často nevídal. Pokud se už k nám dostala novinka bridžových klubů, tak nejspíš v jednom sedí. Coffee or tea and cake a nad kartami rozebírá novinky ze společnosti. Pokud ne tak stále tráví většinu dne pochůzkami a přepadáváním svých dvaceti nejlepších přítelkyň."
Pohoršeně zvedla obočí. "Robe! Takhle se mluví o matce?"
Děda se ušklíbnul, ale mlčel.
"Promiň."
"Co Jannet?"
"Před rokem zemřela, babi."
"A pak kdo je sklerotik," zamumlal děda tiše, ale zřetelně.
Babička po něm vrhla opovržlivý pohled.
"Tak mi to vypadlo, no a co. Když taky musím pořád myslet za dva, není divu, že občas na něco zapomenu."
"Jo jo," pokýval děda hlavou a natáhl se pro buchtu.
"Ty máš cukrovku," zavrčela a odstrčila talíř z jeho dosahu.
Opřel se na židli a mile se na ni usmál.„To je tvoje vina, babi. Kdybys na mě nebyla pořád tak sladká, nemusel jsem jí dostat."
Bože ani nevíte, jak se mi po tomhle stýská! |