Sednul jsem si ke stolu v kuchyni a
koukal na igelitku, kterou jsem dostal od pořadatelů, když jsem doběhnul do
cíle. Už jsem do ní nahlídnul, když jsem ze sebe v převlíkárně shodil
propocený tričko a kraťasy. První, co jsem uviděl, byly dvě musli tyčinky.
Hrábnul jsem po nich a během minuty jsem je snědl. Pak už jsem myslel jenom na
to, jak se dostat domů.
Teď,
když jsem doma a sedím, můžu si projít tím, co se dneska ráno vlastně stalo.
Nebo než projít, radší proběhnout! Ale nejdřív ta igelitka. Je plná dárků a já
dárky rád. Natáhnul jsem k ní ruce a otevřel jí.
Postupně jsem vytahoval krabičku s ovocnou šťávou z Tesca,
kovovou medaili, na které byl škuner s nadouvajícími se plachtami,
reklamní balení Lenoru, další energetickou tyčinku, vzorek nějakého jídla,
které vypadalo jako zrní... aha, tak je to zrní, pak ještě dvěstěpadesáti mililitrová
láhev s energetickým nápojem s vysokým obsahem sodíku.
Píšou na něm, že nedoporučují vypít denně víc jak dvacet lahviček.
Dobře, pomyslím si. A nakonec jsem v té igelitce našel tři reklamní balení
zvlhčovacích krémů. Jeden z nich byl Dove, ty druhé dvě značky jsem nikdy
předtím neviděl.
Napadlo mě, proč dávají tolik zvlhčovacích krémů. Třeba by tam místo
jednoho z těch krémů mohli dát o pitíčko víc?
Mám
vybaleno. Všechny dárky jsou na stole a já ukusuju energetickou tyčinku značky
Go. Je po Vánocích. A já už nikam nemusím. Všimnul jsem si krve na svým tričku.
Mám rozedřený bradavky. Jako by se mi před malou chvilkou z hrudi odtáhnul
Drákulka. Je mi divně, ale potom mi to přijde směšný. Prostě mi z bradavek
teče krev.
Kuchyní se začíná šířít nepříjemný smrad. Rozhlídnu se kolem sebe. Jsem
tu sám. Dobře, je na čase udělat ze sebe člověka. Závod skončil. Vítej zpátky,
Martine!
Šáhnul jsem po Lenoru a vstal jsem ze židle. Pokusil jsem se udělat krok
směrem k pračce. Á! Do prdele! To je bolest! Něco mě kousalo do vnitřních
stran stehen! NE! Někdo mi z nich seškraboval kůží! Rychle jsem si zase sednul.
Pustil jsem Lenor a šáhnul po těch krémech. Proč nemohli udělat to balení o
něco větší?
Před pár dny jsem si znovu začal číst knížku od Haruki Murakamiho O čem
mluvím, když mluvím o běhání. Ke dnešku jsem stihnul přečíst kolem čyřiceti
stránek. Snažil jsem se pochytit pár tipů, které by mi pomohli zvládnout ten
dnešní běh. To nejdůležitější na těch prvních čyřiceti stránkách není.
Vzpomněl jsem si na toho staršího pána
v převlíkárně. Když si svlíknul
tričko, tak jsem si všimnul, že má přelepený bradavky. Jako Madonna
v tamtom klipu. A když si sundal kraťasy, tak si začal po vnitřní straně
roztírat... hádejte co? Jo, jasně. Hydratační krém!
Ještě krátce k vlastnímu závodu. Běželo
se mi moc dobře. Možná to bylo tím, že jsem nevěděl, co mám od svého prvního
půlmaratónu očekávat. Bylo to jako první rande. Místama makačka, ale jinak krásný
zážitek.
A
abych nezapomněl! Chtěl bych poděkovat přihlážejícím. Byli jste moc moc fajn.
Není nic krásnějšího, než když mě někdo povzbudí. Nebo když se na mě někdo
usměje! Ano, úsměvy přihlížejících mě nabíjely energií a radostí. Běžel jsem a
hledal lidský oči. Když jsem je našel, tak jsem se usmál. A ony se usmály na
mě. Víte..., možná při běhání vypadám hrozně. Teče ze mě pot, mám slepený
vlasy, pod nosem chrchel a každých deset metrů z pusy vyplivnu něco
zelenýho. A vy si možná říkáte: ,,PaneBože, ten má dost!“
Nemám. Dokud se mi podaří najít vaše oči a vymámit váš úsměv, nikdy se
mi nebude chtít zastavit.
| 
