OPRAVDU PONĚKUD NEZVLÁDNUTÁ VÁNOČNÍ BESÍDKA

Jak už to tak s kýženým koncem (pracovního) roku bývá, šéf vytasí termín, kdy je (především z řiťolezních důvodů) záhodno se dostaviti na firemní rozlučku se starým rokem, vstříc ještě větším ekonomickým skokům vpřed. Všichni dáme ruku k dílu a budeme se mít zase lépe, někteří i lépěji.

Ani naše firmička nebyla letos vyjímkou, ač představa ohromujícího rautu, kde se stoly prohýbají, vybraná krmě se nabízí k nakousnutí a těžká je volba mezi Smirnoff a Ballentines, je dosti vzdálená skutečnosti. Ovšem – lepší, než drátem do oka, že? Vloni se to celkem i vydařilo (až na kolegu, říkám, předkloněn k uchu kolegyně, který to těžce nezvládl a ztropil si ostudu, buran!), tak hurá na to.

Suverénně si otvírám druhé pivo, ruku vykrucuji k chlebíčku, který zaujímá rozumné pořadové číslo za již zkonzumovanými kolegáčky a koutkem oka sonduji společnost, dostávající se do té správné nálady, kdy tváře rudnou vnitřním teplíčkem, šéfovi se plácá po ramenech (jsi stejně bezva chlap!) a na jeho ženu se dělají smyslná kukadla. Hele me, na tom už je znát, jak se mu plete jazyk (tak brzy!) a ta je už též slušně rozpumprlíkovaná, ještě že vím, jaké je rozumné tempo, jak se udržet po celý večer tak akorát!.

(O 60 minut později)

Má maličkost přechází ráz na ráz do společensky nereprezentativního stavu! Cože? Vždyť jsem se tolik kontroloval, vždyť jsem vypil sotva dvě piva a, pravda, nějakých šest vodek, kterým až tolik nesvědčilo, že se uvnitř octly všechny během hodiny (jak je ten čas relativní, ehm). Balím si svých pět švestek a firemní klobouček, obdržený ve chvilce šéfovi  rozšafnosti, a klikatím se poznávat terén směrem k zastávce autobusu. Pravda, kolegáčci se poněkud podivují mému topornému odchodu (je 20:30!). A pak už jen následují procesy, na něž nemůžu být hrd a které zde nebudu popisovat a přibližovat se tak věrně představě zavržení hodného opilce. (Změna umístění obsahu žaludku, mnohokráte opakovaná cestou a poté i v družném (a dlouhém) hovoru se záchodovou mísou doma, to vše proloženo intenzivními pocitu typu – má poslední hodinka, a poté, co následuje další, pak – už nikdy ani lok!)

I z tohoto nepotěšitelného stavu, pramálo romanticky vánočního, mě má milá, těhotná přítelkyně, láskyplně dostala. Nafutrovala do mě nějaké ty pilule, převlékla mě a tak dále (slipy jsem měl obráceně, ale to nic) a druhý den, kolem čtvrté odpolední, po důkladném poležení si ve vaně, byl ze mě opět ten seriózní člověk. Ještě že vánoční svátky dají (doufám) všemu zapomenout a nezlynčují mě pohrdlivé pohledy kolegů. Jednou za deset let (maximálně třikrát!) se to může stát každému, ne!