Vím, že už jsem dost dlouho nenapsal žádnou
povídku. Ale já jsem už dost dlouho taky
nic pořádnýho neprožil. A právě teď to na nějakej zážitek taky dvakrát
nevypadá. Ležím v posteli a koukám se na protější zeď. Mám pocit, že se
ode mě vzdaluje. Ale možná to jen souvisí s mým horšícím se zrakem a ta
zeď se ode mě ve skutečnosti nevzdaluje. Já se vzdaluju od ní. Ta zeď tady
pořád bude. Ale o zdi jsem tady přece psát nechtěl! Co se zdí? Co s ní?
Nic. Kdyby tak aspoň někdo zaklepal na moje dveře...
Někdo
zaklepal na moje dveře.
,,Ano?“ Vytáhnul jsem si slipy, který mi sklouzly ke kolenům a posadil
se. Nikdo se neozýval. ,,Ano?“ zopakoval jsem.
Ticho. Vstal jsem z postele a došel ke dveřím. Vzal jsem za kliku a
otevřel. Nikdo tam nebyl. Jasně, že ne, cos čekal?! Zavřel jsem a vrátil se do
postele. Slipy mi sami od sebe sklouzly ke kolenům a protější zeď definitivně
zmizela. Zbavovat se zdí není nakonec vůbec nutný. Všechno bezpráví vyřešej
oční vady.
Takže
ta povídka. Mohla by bejt třeba o mně. No a co? S kým je tady největší
sranda? Tak ticho. Ta povídka bude o mně. Bude o tom, jak se probouzím a nemám
do koho píchnout. Bude o tom, jak přede mnou mizej zdi, bude o tom, jak nikdo
nepřichází. Hm. Najednou by toho bylo, o čem psát. Jasně, dám se do toho. Nápadů
mám pořád po kokot. Jen se zvednout z tý postele a posadit se ke stolu.
Ohlídnu
se napravo. Stojí tam stůl se židlí a noutbůkem. Není to moc daleko. Naštěstí jsem
si pronajal malej pokoj. Všechno je v něm jen krok od sebe. Mám to krok
ode dveří k posteli, krok od postele k oknu, krok od okna ke skříní, krok
od skříně k posteli a krok od okna k posteli. Mám to krok od postele
ke stolu, krok sun a krok sem a krok tam, atd...
Natočil jsem se na pravej bok. Stůl mám teď o něco víc blíž. Už je to
míň než ten krok. Kdybych natáhnul ruku, skoro se dotknu židle. Jenže natáhnout
ruku by znamenalo pustit se pindíka. No nic. Musím si uvědomit, jaký mám právě
TEĎ priority. Jasně! Priority! Takže...otočil jsem se zpátky na záda, aniž by
se musel pouštět svýho pindíka. Mám čas. Můžu dodělat, co jsem začal. Protože pořád
nikdo neklepe.
|