Tomáš Nídr dnes 22.10. skvěle líčí v MF Dnes... téma podzimní technicolor

Kdo má rád knížky či filmy o dobách, kdy francouzští šlechtici prolévali krev v soubojích, kdy zrádné komtesy mátly muže dekolty, nemůže vynechat jejich zámky, jež stojí jako ŠPERKY NA LOIŘE. Podzim jim dodá jiné barvy.

Když žloutnou zámky

Projíždím hustým lesem, který se převlékl do podzimních odstínů žluté a červené. Nad stromy se z hlubokého hvozdu najednou vyloupne stověžatá střecha. Tento lovecký „zámeček“ si nechal vystavět jeden z nejvýznamnějších vládců v historii Francie, František I., aby si měl kde odpočinout od panovnických povinností. Nakonec toho moc nevyužil, ale vybudoval nejmajestátnější zámek v údolí Loiry. To bylo od 16. století jakýmsi dovolenkovým místem pro smetánku z honorace, již unavovala zasmrádlá Paříž.

Chambord, jehož střecha se div neprohýbá pod zátěží renesančních komínů a věžiček, je obklopen oborou o rozloze 52 kilometrů čtverečních. Jediný, kdo v ní smí lovit divočáky či vysokou, je prezident a jeho hosté. Nicolas Sarkozy rozhodně není žádný nimrod, ale pro budování dobrých vztahů s VIP hosty z domova a ze zahraničí už honu využil.

Psí disciplína

Sem se člověk asi jen tak nedostane, ale kdo chce vidět, jak se pro podzimní lovy cvičí psi, pro toho je tady zámek Cheverny.

Nejzajímavější částí návštěvy jsou totiž asi psí kotce v parku v době krmení, během nějž pejsci předvádějí svoji dokonalou kázeň.

Cvičitel má holínky, montérky a bič kolem krku. Vyžene stohlavou smečku plemene poitevin do vedlejší klece a smyje betonovou podlahu. Na ní vidlemi z kolečka rozloží do dlouhé řady syrové kuřecí čtvrtky a zasype je granulemi, zatímco ušatí psi vedle zoufale olizují mříže nebo nešťastně vyjí. Přesně ve tři cinkne na zvonek. Psi vědí, že teď začne jídlo, a mačkají se u vrátek. Muž je otevře a dovnitř kotce se valí příbojová vlna těl, ale před jídlem se spořádaně zastaví. Psi hladově nasávají vůni masa, ale pochoutek se neodváží dotknout do doby, než jim cvičitel prásknutím biče popřeje dobré chuti. Po tomto startovním výstřelu se psinec změní v nepřehledné klubko, kde se každý snaží urvat co největší porci.

Tady pochopím, co to znamená, být na někoho jako pes. Přetahují se o kuřata, nenávistně na sebe vrčí a příležitostně po sobě s zuřivostí chňapnou. Tomu, aby se strhla rvačka, brání jen přítomnost velkého šéfa s bičem. Během pěti minut na zemi nezbude ani kost, ani jedna granulka. Poitevini, kteří se před minutou rafali, si teď vzájemně s něžností olizují mordy. Jsou připraveni, aby vyběhli do podzimních lesů nahánět zvěř.

Mazlivě šišlavé „ch“

Další z mnoha staveb v údolí, která začíná na francouzské šišlavě mazlivé „ch“ (nemluvě o tom, že výraz pro zámek je château a čte se šató), je Chenonceau. Ten je dokladem toho, že lov nebyl jedinou kratochvílí šlechticů v časech, o kterých psal Alexandre Dumas starší v knihách o d´Artagnanovi a jeho partě. Přidejte si zahradní labyrinty. Zdejší roztomilé stavby často sloužily jako bezpečná útočiště pro nemanželské milostné avantýry. Asi není náhoda, že Chenonceau vypadá tak trochu jako luxusní lusthouse.

Majitelkou renesančního zámku, který na pěti pilířích vstupuje do řeky Cher a v hladivém podzimním slunci se pohádkově odráží od její hladiny, byla Diana z Poitiers, po 23 let milenka krále Jindřicha II. Po jeho smrti si na ni došlápla podváděná královna – vdova Kateřina Medicejská. Vyhnala ji na jiné, podstatně méně malebné prostředí v oblasti, které nemůže začínat na jiné písmeno než ch. Zatímco kdysi mocná Diana dožívala v ústraní na Chaumontu, zrazovaná manželka si z místa záletů svého chotě udělala vlastní letní rezidenci.

Kateřina se výrazně zasadila o rozšíření a zvelebení krásných zahrad kolem zámečku. Když jimi procházím a vidím ty krásné podzimní barvy, závidím francouzské šlechtě její životní standard.

V Chenonceau však platí: venku huj, uvnitř fuj. (Tak dobře, že jsme to neviděli vevnitř chachacha). Zdání romantiky evokuje malovaný šátek asi 60ti zámků na Loiře, doplněný o rytíře, princezny, klauny a krále, nalezený za pouhých 10 Kč v secondhandu Až očička přecházejí… v Litomyšli v krámku. Stejně jako v ostatních šlechtických či královských sídlech (s výjimkou Cheverny, kde stále bydlí rodina s rodokmenem ze středověku) mě uvnitř překvapí pouze holé stěny. Sem tam visí nějaká ta tapisérie a v rohu stojí židle, ale vzhledem k honosnosti vnějšku mi připadají interiéry docela strohé. Jedním z důvodů je i to, že si panovník či aristokraté brali do svých letních domovů nábytek a nádobí ze svých stálých adres. Cesty na dovolenou tak tehdy připomínaly spíše výpravy stěhováků.

Musely to být tenkrát šílené expedice. Jsem rád, že už se k Loiře těch dvě stě kilometrů z Paříže nemusím kodrcat jako Ludvík XIV. v kočáře taženém koňmi po cestách plných výmolů a že jedu po skvělé dálnici v autě. To je mimochodem pro návštěvu tím nejlepším dopravním vehiklem. Vlakem se sice každý bez problémů dostane do měst Tours, Blois či Orléans, ale z nich už je kvůli řídkým autobusovým spojům velice problematické stihnout alespoň dva zámky denně.

Obrazy z dýní

A je tady jeden, který mám jako tajný tip. Podzim je hvězdná hodina pro zámek ve Villandry. Architektonicky rozhodně neohromí a vnitřek taky nestojí za zmínku. Zato venku se mezi záhonky a živými ploty vysázenými do pestrých geometrických obrazců procházím bezmála dvě hoďky. Musím obdivovat šikovné ruce zahradníků, které dovedou z křovin a květů něco takového vymodelovat.

Ve Villandry pro dekorativní účely využívají i dýně, zelí, patisony nebo rajčata. Ještě více než estetická zelenina překvapí fakt, že Villandry zachránili před úpadkem americko – španělští majitelé.

Tehdejší šlechtici by si však dnes museli zvyknout i na horší věci. Řada z někdejších rezidencí šlechty se změnila v luxusní hotýlky, kde si život na zámku za cenu kolem dvou stovek eur může vyzkoušet kdejaký plebejec. To se Ludvík XIV. musí v hrobě obracet.