|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bylo to zkraje podzimu. Venku padalo listí, lidé oblékali teplejší kabáty. Transport nás dovezl na obrovské prostranství obehnané zuboženými domy a ostnatým drátem. Pršelo. Jednolitá hmota, vodní opona se na nás valila, jako by nás chtěla vhníst do bahna.
Kolem mě cizí tváře. Zoufalé, vystrašené tváře, přesto však mlčenlivé, jako by někdo světu kolem nás ztlumil zvuk. Tlukot srdce, jako by mi chtělo roztrhat hruď a rozeběhnout se bahnem. Najít někoho. Matku, otce i sestru. Vzpomněl jsem si na náš poslední večer ve starém světě.
Na ten večer nikdy nezapomenu.
Horečnaté pobíhání pod vysokým stropem činžovního domu.
Matčin pláč z kuchyně. Venku tma. Tehdy také pršelo.
-Adélko ?
V pokoji byla tma. Jen lampa z ulice sem dýchala matnou záři.
-Ano ?
-Myslíš, že přijdou ?
-Nevím, přišli pro všechny.
Ležel jsem v posteli s peřinou u krku. Bylo mi teplo. Takové to teplo, které je téměř hmatatelné, když zvenčí bije do oken déšť se sychravým větrem.
-Proč ?
-Co ?
-Proč to dělají, Adélko ?
-Nevím, nikdo neví, proč to dělají... říkají... jsme jiní
Matka stále plakala. Kuchyní procházel otcův stín. Kouřil.
-Co s námi udělají, Adélko, kam nás odvezou ?
-Spi.
-Kam ?
-Nevím, snad do nějakých jiných domů, někam, kde budou lidi jako my.
-Lidi jako my ?
-Spi.
-Chtěl bych někam, kde budou lidi jako my, chtěl bych, aby tam nebyli oni.
-Nebudou, nastěhují nás do jiných domů, do jiných měst, kde oni nebudou, nechají nás být.
-Proč tedy matka pláče ?
-Spi už, moc se vyptáváš.
Chvíli bylo ticho. Matka neplakala. Vylezl jsem z postele a přikročil k oknu do ulice.
Pak se ozval suchý praskot. Střelba ? O pár bloků dál možná vyhasl jeden život. Život někoho, kdo je jako já, jako Adélka a matka a otec, někoho, kdo není jako oni. Kolem projelo auto, temná skvrna do noci. Za okny auta bledé tváře a ruka jako by hledala póry ve skle, aby mohla jimi ven. Pak proběhli kolem oni a s nimi zápach smrti a strachu.
Proč to dělají ? Jak mohou ostatní něco takového dopustit.
-Proč to dělají ?
Sestřina ruka na mém rameni.
-Adélko !
-Nevím, snad jen poslouchají, snad jsou jen sobečtí ve své touze po důstojné sebezáchově, snad si myslí, že je to správné. Snad je to jako zhoubná nemoc, rakovina soudnosti.
-Nerozumím tomu...
-Nemůžeš tomu rozumět, není v tom ani špetka rozumu.
Schoulil jsem se v teple jejích rukou. Hladila mě po vlasech a venku bůh zvracel proudy vody na náš svět.
Když jsme pak leželi s očima do tmy. Bylo ticho, venku nepršelo.
-Přijdou
-Co ? Ty nespíš ?
-Zítra ráno přijdou.
-Pojď ke mě do postele.
-Zítra ráno přijdou, Adélko, musíme pryč.
-Pojď ke mě a mlč. Kam bys chtěl jít, blázínku ?
-Do nějakého města, kde jsou lidi jako my.
Bylo u ní teplo, přesto jsem se chvěl. Po chvíli mě pozřel neklidný spánek. Obrazy se míhaly nocí jak poplašené hejno holubů. Ruce tisíců lidí spletené v krvavé houští. Tváře plné hrůzy. Ruce bijící na poplach do betonových zdí.
A pak... přišlo ráno.
Cizí ruce tloukly do žalostně tenkého dřevo dveří od bytu. Náraz. Praskot. Matčin poděšený křik a cizí hlasy. Pak už jen další obraz hrůzy. Chvatné oblékání a hlavně samopalů připravené plivnout na nás smrt. Kopance a bití. Staré schodiště. Tiché sbohem v letmém ohlédnutí. Temný průchod do chladného rána. Mokrá dlažba utíkající pod chvatnými kroky. Vůně listí a deště v prachu ulice. Otevřená dvířka auta zející do jiného světa, který nás vzápětí pohltil. Série obrazů v panoptiku děsu.
-Kam nás vezou ?
Křik z předních sedadel.
-Nevím synku, ale neměj strach, všechno bude v pořádku.
Nic nebylo v pořádku.
Na to ráno nikdy nezapomenu.
|
|
|
