|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
jednou se ten tvoreček nějak natáhne a nikdo netuší jak. lítá to po tom, už ne jenom našem světě a plné neskutečné energie a k neutahání.
a pak už jenom čekat čtvrt století, aby to mimino umělo samo si ten klíček i najít a popřípadě prvně natáhnout.
kolujou ještě zvěsti, že prej si za to můžem sami podle zákonu příčiny a následku.
a to nás má jako potěšit?
tak tedy ještě honem do školy rodičovské.
a škola není a učit se smíme a taky musíme za pochodu. ani auto-škola nepomůže.
nakonec prvních pět let hyperaktivní směsice smíchu, pláče a spánku přerušovaná jídlem a plenami.
a jen pozorovat to všechno, a hlavně nezúčastněně je nádhera. tedy většinou. aktivní účast tohoto představení má však poněkud jiný průběh. úžas, zděšení, láska a krapet nenávisti, a to vše proložené rezignací a občasným spánkem. lék? druhej den! druhej den, kdy je všechno, ale opravdu všechno jinak, než mělo kdy být.
a pořád máte naději, že bude další - druhej den...
a pak ani nevíte, jak těch slíbenej pětadvacet let je tam někde, a vy si jedete, anebo vlastně si hovíte v tom vlakovém kupé a přijde malinkatá holčička s nataženým klíčkem a energií, které i temelín závidí a vám jen doklapne, že ten svět si jede nerušeně dál jako by nic.
|
|
|
