Další den. Venku je podzim . . . mlhavé podzimní ráno. Vkrádá se sem malým zamřížovaným otvorem, který je tak vysoko. Tak vysoko. Vzhlédnu k němu, ale vidím jen šeď zamračené oblohy. Kolik takových dní mi ještě zbývá

? Málo. Podívám se na protější stěnu. Tři řady krátkých čar se na mě škodolibě šklebí. Tři dlouhé řady krátkých čar. Ale kolik jich zbývá ? Málo. Tři řady krátkých čar a na konci čerstvá krvavá rána. Pak ještě dvě. Dvě krátké

čáry, rány které mají být otevřeny.

Lehnu si s rukama za hlavou a zírám do stropu. Venku se rozpršelo. Poslouchám monotónní šum deště a zmocňuje se mě malátnost. Slyším jen ten déšť a bušení svého srdce. Zvláštní harmonie zvuků. Vzpomenu si na tři řady krátkých čar. Postupně mizí, až zbydou jen dvě. Dva bobtnající vředy. Je jen otázkou času, kdy prasknou. Otevřou se v krvavé zející rány a já konečně vykrvácím. Smrt. Už slyším cvakání jejích nenasytných zubů. Tolikrát jsem ty zuby nasytil. A teď se stanu jejich potravou já.

Usínám, zatímco svět venku tone v mlze a koberce z čerstvě napadaného listí oplakvává chladný podzimní déšť.

. . .

Probudí mě vzdálený třeskot a hlasy. Rozhlížím se a pomalu mi dochází, kde jsem. Znovu, jako pokaždé, když procitám, na mě dopadá tíha nezměrného břemene vědomí a uvědomění si sebe sama. Pak mi tělo mi zaplavuje vlna osvobozujícího otupění. Ležím bez hnutí na posteli a zírám do prázdného stropu. Jako bych ani nespal. Bylo to jako nekonečně dlouhé mrknutí. Mrknutí, které vás připraví o tolik drahoceného času. A mě ho zbývá neskutečně málo. Ještě dvě taková mrknutí a přijde konec. Už nebudou žádná rána. Žádná vůně podzimu deroucí se skrz malý zamřížovaný otvor, který je tak vysoko. Naděje umírá poslední. Ale pro mě už žádná naděje není. Pro mě je naděje mrtvá. Je mrtvá stejně jako všichni ti, kterým jsem sebral mlhavá rána a vůni podzimu.

Hlasy a kovový třeskot. Teď to bylo blíž. Snídaně? Vrhnu krátký pohled ke kovovým, zeleně natřeným dveřím. Leží před nimi tác. Rychle vstanu. Na tácu je umělohmotná miska s jakousi lepkavou hmotou a dva kousky pečiva. Nevšímám si jídla a vezmu si z tácu jen krabičku cigaret. Dostávám ji každé ráno spolu s dvaceti sirkami a škrtátkem.

Lehnu si zase na postel a zapálím si. První cigareta z mých posledních šedesáti. Je to jako šílenství. Čekání na smrt. To je šílenství. Vše se mění v symboly. I ta nejobyčejnější věc je pro mě symbolem. Symbolem čeho? Smrti. Tři dlouhé řady krátkých čar se na mě z protější stěny škodolibě šklebí.

Ležím na posteli s rukou pod hlavou a kouřím jednu z mých posledních cigaret. Sleduji kroutící se chuchvalce modravého cigaretového kouře. Kroutí se a svíjí ve slabém proudu čerstvého podzimního vzduchu. Slabý zápach moči a potu, který obvykle nasycuje vzduch v cele je pryč. Zmizel, stejně jako mizí obláčky cigaretového kouře. Zmizel tím malým otvorem, který je tak vysoko. Příliš vysoko. Vzhlédnu k němu a skrz pevnou silnou mříž vidím masu kovově šedých mračen ženoucích se volně kdesi nad náma. Vše se mění v symboly. Symboly zítřka a pozítří. Tři dlouhé řady krátkých čar na mě cení své krvavé tesáky ve výsměšném šklebu. Ruce se mi třesou, když natáhnu z polovykouřené cigarety. Odklepnu popel na zem a dál ležím a zírám do prázdného stropu. Všimnu si

pavučiny u stropu. Sedí na ní pavouk a čeká. Uvědomím si, že vlastně čekáme na totéž. Čekáme na smrt, on je ale jednou z jejích prodloužených rukou, já potravou. Všechno má svůj konec. I pro něho jednou přijde konec, stejně jako pro mě. Znovu natáhnu z cigarety.

Vzpomínám si, jak se mě na jednom soudním jednání před závěrečným rozsudkem zeptali jestli lituji svých činů. Zeptal jsem se jakých. Všichni se na sebe významě podívali. Bylo to, jako bych vyyplňoval nějaký dotazník.

Nehodící se škrtněte. Litujete toho, že jste ty dívky zavraždil ? Ano. Ne. Je to snad nějaká loterie. Chcete být a.)odsouzen k trestu smrti b.) k trestu odnětí svobody na doživotí. Nehodící se škrtněte. Hra s lidskými životy. Zabij

a budeš zabit. Tak je to správné. Je ?

Típnu cigaretu o hrubě omítnutou stěnu cely a odhodím nedopalek na zem. Poslední hodiny mého života pomalu mizí ve víru minulosti. Možná mizí až příliš pomalu. Možná . . . možná je jich málo. Ježiš, je jich tak málo. Tak zoufale málo.

Venku je podzim a já umírám. Ležím na holé posteli s rukou pod hlavou, zírám do prázdného stropu a umírám. Všichni umíráme, ale já ji slyším. Smrt. Je tak blízko. Je skoro hmatatelná. Pomalu se do mě vkrádá, cení své tesáky v krvavém šklebu a zahryzává se mi do svalů. Je všude. Slyším její šoupavé kroky za dveřmi cely. Chřestí kostmi těch, kteří už neuvidí žádné podzimní ráno, kteří se už nikdy nebudou procházet mlhavým ránem po nábřeží a pozorovat racky, kteří si nesednou v parku do trávy s knížkou, kteří . . . néééé

Výkřik se rozlehne celou. Reflexívně se skrčím. S koleny až u brady ležím na prázdné posteli a celý se třesu. Chvíli nehybně ležím. Pak se ozve kovový rachot a malé okénko na dveřích mé cely se otevře. Objeví se v něm oči zvědavě těkající po cele. S námahou zdvihnu ruku na znamení, že je vše v pořádku. Oči si mě ještě chvíli zvědavě prohlížejí a pak se okénko se zarachocením zase zavře. Co se asi teď v mysli za těma očima děje, co si ten člověk myslí ? Že se ten zkurvenej hajzl teď pořádně potí ? Že už slyší, jak mu zubatá klepe na dveře ? Ani by nebyl daleko od pravdy. Slyším, jak chřestí kostmi s krvavým šklebem na bezmasé tváři. Slyším ji.

. . .

Procitám z neklidného spánku. Hřbetem levé ruky si setřu pot z čela. Vrhnu krátký pohled k malému otvoru. Bože, ten je tak vysoko. Jen na chvíli se k němu dostat. Jen na chvíli se podívat, jak to tam venku vypadá. Je ještě bílý den. Zapálím si cigaretu a zůstanu ležet na prázdné posteli s rukou pod hlavou. Je to všechno k zbláznění. Je to šílenství. Čekání na smrt. Ležím v cele smrti, kouřím cigaretu, jako by se nic nedělo. Je to šílenství. Pořád dokola. Spánek, probuzení, zdrcující rána procitnutí, krátký pohled na podzimní oblohu skrz ten malý otvor, malý zamřížovaný otvor, který je tak vysoko.

Cigareta. Modravý dým unikající zamřížovaným otvorem ve svíjejících se pletencích. Kouř cigarety unikající ven. Ven. Do podzimního světa tam venku.

Zaposlouchám se do zvuků přicházejících odtamtud. Z venku. Neustávající vzdálený hluk dopravy. Šelestění větví stromu. Stojí přímo před tím malým otvorem. Tím otvorem, který je tak vysoko. Stojí tam. Vím to. Každý večer pozoruji stíny jeho větví zmítaných sychravým podzimním větrem rozehrávající divoké tance na prázdném stropě. Aspoň na chvíli. Aspoň na chvíli se dostat ven. Nahoru k tomu otvoru. Ale je tak vysoko. Dotknout se toho stromu. Spojit se skrz něj se světem pulsujícím životem tam venku. Aspoň na chvíli být součástí toho světa. Žít.

Pocit beznaděje. Rve mě svými pařáty. Vše kolem se mlží, jak mi oči zalévají slzy. Slzy beznaděje. Je to šílenství. Několikanásobný zloděj mlhavých rán a vůní podzimu tu leží na prázdné posteli s rukou pod hlavou, kouří cigaretu

a po tváři mu stéká kapka, slaný plod hořkosti. Slzy šílené odzbrojující beznaděje. Kdysi někdo řekl, že slzy jsou krásné. Že ten, kdo pláče je krásný. Je krásný, protože je sám sebou. Bez přetvářky.

Sednu si na okraj postele a rukávem vězeňské košile si otřu slzy z tváře. Pohled mi padne na tři řady krátkých čar. Na konci krvácející rána vyrytá kouskem cihly. Zubí se na mě jako čeli . . . ne . . . nééé . . . musím přestat,

nebo z toho zešílím. Pořád dokola. Je to šílenství. Pořád dokola. Spánek. Probuzení. Ááááách! Procitnutí. Cigareta a modravý kouř. Změť symbolů. Symbolů smrti. Je tam. Šoupavé kroky za dveřmi cely. Zvědavé oči. Šílenství. Je

to šílenství.

Sedím na okraji své vězeňské postele a přemýšlím. Jak se dostat nahoru ? K tomu otvoru, který . . . ano je tak vysoko, je vysoko, ale proboha už dost! Dost, nebo z toho kolotoče zešílím. Jak se dostat nahoru ? Možnost by tu byla. Postel. Převrátit postel a vyšplhat se po ní nahoru. Postel ale bude určitě přišroubovaná k podlaze. Bude ? Přesvědčím se krátkým pohledem na jednu nohu postele. Není. Taky proč ? Ubít se s ní můžu, ale koho by to zajímalo. Koho by zajímalo, že vězeň čekající jen na svou smrt spáchá sebevraždu. Možná proto ji nepřipevnili k podlaze. Představil si malou cedulku nad postelí: "Milí vězni, upozorňujeme vás, že tato postel nebyla připevněna k podlaze, použití k jinému účelu než ke spaní na VLASTNÍ nebezpečí.", takovou tu cedulku typu 'že by tě to nenapadlo'. Potichu se zasměju. Cože ? Po necelých třech měsících zase smích. Smích! Unavený odevzdaný smích. Pohled se mi zase zamlží návalem slz. Počkám, až přinesou oběd. Pak budu mít spoustu času. Dostanu se nahoru a aspoň chvíli budu součástí toho světa tam venku. A tak čekám. Zase na něco čekám. Smrt . . . dost už!

. . .