Úterý  

  ,,A proč nezkusíte napsat nějakou krimi povídku?“

  ,,Krimi povídku? Teď nevím, jak to myslíte?“

  ,,No třeba jako o vraždě. Můžete napsat, že někdo někoho zavraždil. O krimi je mezi čtenáři velký zájem.“

  ,,Hm. Velký zájem říkáte?“

  ,,Ano! Zkuste to! Napište nějakou kriminální povídku. Uvidíte, že vám to půjde samo od sebe. A taky si vzpomeňte, co to dělá s kritikou, když píšete o lásce.“

    ,,No jo, kritika,“ povzdechnul jsem si. Ale na druhou stranu, kritik je taky čtenář, nebo ne? Takže krimi, radí mi můj vydavatel. Tak to jsem teda zvědavej! Celej život píšu samý romantický věci a teď bych měl psát o tom, jak někdo kuchá kuchyňským nožem svýho souseda.

   ,,Takže, ozvete se, pane Smutný?“ ujišťoval se.

   ,,Ale tak jo,“ řekl jsem mu. ,,Já vám tu krimi povídku dodám.“

   ,,Skvělý, pane Smutný! Takhle se mi líbíte.“

   No, jo. Kdyby sis radši nechal těch keců, viď? ,,Hm. Do konce týdne bude stačit?“

    ,,Ano. Pošlete mi to nejpozději do neděle a já se na to mrknu, hned jak přijdu do práce.“

   ,,Ó ká. Tak nashle.“

   ,,Mějte se, pane Smutný.“

   Položil jsem sluchátko zpátky do vidliček telefonu. A mám to! Blesklo mi hlavou. Lidi už nezajímá romantika, teď chtěj krimi. A mám to napsat zrovna já, největší láskyplník pod sluncem. A nebo to napíše někdo jiný a já nebudu mít na nájem. Sakra.

   Sednul jsem si do svého oblíbeného (a jediného) křesla, ve kterém se mi tak skvěle přemýšlelo. Křeslo bylo natočené k oknu. A vedle něho jsem měl na stolku položený dalekohled. Někdy jsem si totiž od toho přemýšlení potřeboval odpočinout. Díky dalekohledu jsem měl balkóny a okna ložnic protějšího paneláku jako na dlani.

   Středa

   Sedím a koukám do počítače. Snažím se proniknout tou mlhou, která se mi rozlívá po obrazove. Tak strašně moc se snažím zjistit, kde se v tom mléčném oparu skrývá moje krimi povídka. Kde je? Neviděl jste ji někdo?

   Určitě by v ní mělo jít o vraždu. Když krimi, tak to nejhrubší zrno. Když jsem psával o lásce, hrdinové mých příběhů si taky dost vytrpěli, než se shledali se svou láskou. Ale nakonec jim to dopadlo. Na rozdíl ode mne, hm. Jen nezatrpknout. Takže ta krimi povídka...

  Čtvrtek

  ,,Dobrý den, pane Smutný,“ pozdravila mne paní Krásná. Bydlí ve vedlejším bytě. Někdy se spolu potkáme na chodbě, když vynášíme odpadky. Paní Krásná je v důchodu. Odhadoval bych to, že je v něm už víc jak třicet let. A pořád je čilá jako rybička. Zatímco já jsem spisovatel, co se sotva vleče. Za to ale může ta krimikoule, co jsem si ji nechal přivázat k noze.

    ,,Dobrej, paní Krásná. Ukažte, já vám s tím bordýlkem pomůžu.“ Odpadkový koš měla skoro prázdný. Všimnul jsem si několika kelímků od Danone a krabičky Černého čaje.  

  ,,Tak na čem teď děláte, pane Smutný?“ vyzvídala paní Krásná. Stála těsně přede mnou a z očí jí sálalo mladické nadšení, obklopené zvrásněnou kůží její tváře. Paní Krásná je mojí fanynkou. Když se dozvěděla, že jsem spisovatel, nenechala si utýct nic, co mi vydali.

   ,,Ale, ani to nechtějte vědět, paní Krásná.“

   ,,No, však já si to přečtu. A už jste potkal tu pravou, pane Smutný?“

    Moje sousedka si toho nenechala utýct víc. Dá se říct, že mě měla přečtenýho úplně celýho.

   ,,No, paní Krásná, já mám teď jiný starosti, než jsou ženský,“ zalhal jsem. ,,Musím napsat nějakou krimi povídku a abych byl upřímnej, nevím si rady.“

   Krásná se zamyslela a pak mi řekla: ,,Víte, pane Smutný, když jsem byla mladá holka, tak u nás na vesnici došlo k vraždě!“

   ,,Vážně, paní Krásná? Co se stalo?“

   Krásná zvedla dlaně sevřené v pěst, ze kterých výhružně čněly oba její ukazováčky. Každý zakřiven jiným směrem.

  ,,Sousedská vražda!“ pronesla tajemně. ,,Skřivánek zjisil, že mu Drtikolo krade jabka a šel si to s ním vyříkat.“  Ještě víc se ke mně naklonila. Když znovu promluvila, její hlas zněl jako o Soudným dnu: ,,Četník našel druhej den Drtikola s vidlema v krku. Skřivánek ho s nima připíchnul ke stolu. Prej zrovna jedl štrůdl!“

   ,,Tak to je síla, paní Krásná!“

   Pokyvovala hlavou a nepřestávala se mi přitom dívat do očí. ,,Viďte, pane Smutný!“

     Pátek

    Sousedská vražda.... hm, tak název bych měl. Ale o životě v předválečné vesnici se mi psát nechtělo. Co jsme já věděl o tom, jak to za pantáty Masaryka chodilo mimo Prahu? Jako, vidle v krku, to byla docela síla. Ale jak to zakomponovat do tohodle století? Možná to mohly bejt muzejní vidle? Nesmysl! Vidle vypouštím, sousedská vražda zůstává!

   Ale o čem mám psát dál? A termín mám už pozejtří! Svinská práce to spisovatelství, no ne?

   Sobota

   Vešel jsem hned do koupelny a položil nůž vedle mejdla. Voda z kohoutku proudila přes moje ruce a brala s sebou Krásné krev. Nebo taky krásnou krev, napadlo mě. Netrvalo dlouho a já měl zase čistý ruce. Ale o nůž se postarám později, protže teď mám plnou hlavu nápadů! Ano, teď jsem připraven napsat tu správnou kriminální povídku! Jsem toho plnej jak prvomájovej balónek. A čím víc toho ze sebe dostanu, tím vejš se může dostat můj honorář.

   Sednul jsme si k poči a otevřel World. Zhluboka jsem se nadechnul, jak mám ve zvyku před napsáním prvního slova a začal:

  Stařenka si zrovna vařila slepičí polévku, když někdo zaklepal na její dveře.

 ,,Moment!“ zavolala a stáhla plyn...

  Ježíší, plyn! Že já ho zapomněl vypnout!