„Fuj, představ si, že po zahradě běžela nějaká veliká myš.“

Máma vrtí hlavou ve dveřích domu. Nechává mě to klidnou.

„No a co, už jsem u nás na zahradě viděla víc myší.“

„Ale tohle bylo velký a takový flekatý.“

Pokrčím rameny. Za chvíli mi v televizi začíná film.

Vyběhnu schody do patra. Po pár minutách zvoní telefon. Sousedka.

„Máte na plotě křečka. Chudák, vylez tam a teď nemůže dolů. Nechcete ho sundat? Já se toho štítím.“

„Jo, jo křečka? My se na něj podíváme. Nashledanou.“

„Hej, prej máme na plotě křečka. Volala paní Schenková.“

Celá rodina vybíháme ven.

„Vidíš, křeček to je. A ty prej myš!“

„No vypadalo to tak.“

Na plotě nejdříve nic nevidíme.

„Asi už je pryč!“

„Ne, tady je, na brance od Novákovejch!“ vykřiknu při pohledu na šedobílé zvířátko, choulící se na plotě.

„Jo, to je vono, to jsem viděla na zahradě!“ přizvukuje máma.

Chytáme zvíře do hadru. Je malé, ale má dlouhý ocas.

„Je vidět, že je to ušlechtilý, je takový čisťounký.“

„Co s ním uděláme?“

„Tak asi do lahve, ne?“ matně se mi vybavuje, kde chovaly kamarádky své myšky.

Odnášíme křečka na zahradní lavici. Než mamča něco přinese, snažíme se ho na ní udržet. Jde to ztěžka, zvířátko je velmi pohyblivé. Šplhá třináctiletému bratrovi po kalhotách. Zadírá drápky.

„Jau, ten škrábe!“ piští Tomáš. A než se naděje, má křečka pod trikem.

„Au, nechci ho, dejte ho pryč!“

Zvířátko se ale drží velmi pevně. Bratr se svíjí a já taky. Smíchem. Je na něj vážně legrační pohled, i když jemu to asi tak nepřipadá.

Nakonec nezbývá, než tričko sundat i s přichyceným křečkem. Odtrháváme ho a vkládáme do zavařovačky, kterou máma mezitím přinesla.

Jen tak mimochodem si uvědomuju, že film už asi nestihnu. Ale co, tohle je větší legrace.

Zavařovačka, byť obrovská, není totiž pro zvíře žádnou překážkou. Hups! – už je z ní venku. Následuje další zběsilé chytání do hadru.

Zavařovačku nahrazujeme papírovou krabicí. V ní přenášíme zvíře do domu. Bratr je uražen a odchází nahoru. Aspoň bude zadržovat psa, aby se nedostal s křečkem do kontaktu.

Chvilka nepozornosti – a křeček už je zase venku. Po desetiminutovém honění po schodech ho opět odchytíme. Matka rozhoduje, že zvíře půjde ke mně, do přízemního pokojíku.

Lámeme si hlavu s tím, do čeho ho uložíme. Jak vidno, nikde nevydrží dlouho. Ukládáme ho do lísky z pískem, ale po chvíli zjišťujeme, že zalezl pod skříň. Zatímco se ho zpod ní snažíme vytáhnout, zahlédnu ho koutkem oka, jak se promenuje po mé posteli. No nazdar – jestli se v noci probudím a budu ho mít na ksichtě...

Snaha někde uvěznit hyperaktivní zvířátko se míjí účinkem. Přiklopili jsme papírovou krabici víkem s malými dýchacími otvory. V jednom z nich se vzápětí objevuje malá hlavička se zlobnýma očkama. Hryže a hryže. Tenhle úkryt mu taky dlouho nevydrží.

Matka se nakonec rozhoduje zavolat své kolegyni, která už má s chovem malých hlodavců nějaké zkušenosti. Její rada nás docela překvapí.

„Cože - dát do zavařovačky a přiklopit cedníkem? Aby zvíře mohlo dejchat, říkáš? No, jak myslíš, ty tomu rozumíš.“

Přinášíme tedy zavařovačku s pískem. Než se nám na ni podaří optimálně umístit cedník, zaleze nám křeček opět několikrát pod skříně.

Matka naštěstí nalezla nový způsob efektivního chytání – za dlouhý holý ocas, který ke zvířátku patří. Při strkání do lahve se křeček urputně brání, zatíná drápky do kraje otvoru, jímž se ho snažíme prostrčit.

„On je bojovník!“ konstatuje matka.

Nakonec zatížíme cedník staromódním závažím z babiččiny výbavy. Teď už to snad bude držet.

Prožiju velice neklidnou noc. Každou chvíli se budím a chodím se dívat, zda zvířátko nezdechlo. Mám utkvělou představu, že díry v cedníku jsou příliš malé.

Pokaždé se mi naštěstí naskytne stejný obrázek – zvířátko stojí na zadních nohách a snaží se ze všech sil cedník shodit. S ulehčením uléhám.

Ráno mě probouzí strašlivá rána – křečkovi (nebo co to vlastně je) se podařilo obrovské závaží konečně shodit. Umístím zvíře i závaží zpátky na místo, ale už toho moc nenaspím. Zřejmě neumím cedník správně zatížit, protože ho posléze hlodavec shodí ještě několikrát.

Potom, co vstanu a rozdrobím zvířeti pár piškotů, jdu napsat oznámení. Přilípnu je na plot, a uvidíme, jestli se někdo nepřihlásí. Pro jistotu píšu na oznámení „velká myš.“ Šedobílá, aby bylo jasné.

Volám mámě do práce, prý obvolala zverimexy, ale nikde myši nechtějí. No, to potom opravdu nevím, co budeme s tím zvířetem dělat, jestli nám zůstane na krku. Nikdo nemáme tušení, jak se o něj starat. Skoro si říkáme, jestli jsme ho vůbec měli chytat.

„No, ale je domácí, venku by ho určitě něco chytlo!“ argumentuju.

Sbírám se k odchodu a dávám instrukce dalšímu členovi rodiny, babičce. Pro případ, že by se někdo objevil. Raději se před ní stále držím pojmenování „křeček“, přestože je čím dál tím jasnější, že to křeček není. Ona se ale myší k smrti štítí.

Celé dopoledne jsem nervózní, stále mám strach, aby se zvíře doma pod cedníkem neudusilo. I když, když k tomu nedošlo celou noc...

Po poledni mi volá máma. „Představ si, majitelé se našli! Prej přišla nějaká holka, to bude asi od Civínů, jak babička říkala! Povídala, že sestra prej bude mít radost! A že si tu myš hned odnesla, prej jí vlezla do rukávu!“

Hm. Na jednu stranu je mi trochu smutno. Ani jsem si tu potvůrku nestačila vyfotit.

„Prej nejdřív volala, a potom přišla a přinesla kytku. A bonboniéru, takovou velkou, cizí.“

A vida, kytka a bonboniéra. Tak takhle vypadá výkupné za křečka...vlastně za myš. Takže jsme nakonec udělali dobře, že jsme ji včera chytali.