Vzal jsem za kliku a pomalu otevřel dveře
dětského pokoje. V pokoji byla až na světlo stolní lapmy, které se vrhalo
na stůl, tma. On seděl u stolu a něco psal. Byl do toho tak zabrán, že si
nevšimnul, když jsem vstoupil do jeho království. Potichu jsem došel až
k němu a zastavil se za ním.
Stůl stál u okna. Poslouchal jsem jak píše a
koukal se přitom do tmy tam venku. V tom zvuku, který vydávala propiska,
bylo něco uklidňujícího. Jako když jsem se dívám na rybičku v akvárku. A
ze tmy na nás svítily hvězdy. A mě napadlo, že i tenhle pokoj s jednou stolní
lampou a jednou dětskou tváří, je jako hvězda svítíci do tmy.
Uvědomil jsem si, že nic neslyším. Kouknul jsem se na něj. Měl hlavu
položenou ve své dlani a koukal se se mnou do tmy a na hvězdy. Přejel jsem mu
rukou po hlavě a odhrnul mu vlasy
z čela. Nahnul jsem se nad něj, abych se podíval, o čem to vlastně píše.
Zmutovanej pes, tak se ta povídka
jmenovala. Zatím stihnul popsat sotva půl stránky. Je to povídka o rodině,
která si vyjede na výlet a náhodou se
octnou nedaleko místa nukleárních pokusů. Samozřejmě, že se jim tam zaběhne
jejich pes a pak začne tropit neplechu. Už si ale nevzpomínám, jak ta povídka
dopadne. Možná proto, že jsem ji nikdy nedopsal.
Udělal jsem pár kroků dozadu, až jsem se dotknul jeho postele. Sednul
jsem si, aniž bych se na něj přestal dívat. Znovu se zakoukal do popsané stránky.
Tiše jsem tam seděl a pozoroval a poslouchal jak píše.
Při psaní si občas přejel palcem po nose.
Jen tak. A nepřestane to dělat, i když mu bude dávno přes třicet. Stane se
z toho takový zvyk. Zvyk, kterého se už nikdy nevzdá. Jako si kovboj
cvrnkne do klobouku, kdykoliv sejme padoucha,
tak si on bude přejíždět palcem po nose, kdykoliv mu to tam bude padat.
Oba teď vidíme ten americkej bourák zvanej
stejšn, jak si spokojeně jede tou nekonečnou americkou rovinou. Jako by mu
vůbec nevadilo, že nevidí konce, že nic není na dosah, že neví, co bude.
Chlapec a holčička sedící na zadní sedačce mají vystrčené hlavy z okna a
nechávají vítr, ať jim chladí čela a cuchá vlasy. A vzadu v kufru, sedí
jejich velikánskej pes a kouká se do zapadajícího slunce a nemůže se dočkat, až
ten stejšn někde zastaví a pustí ho ven.
Tohle jsem oba viděli. Když položil na papír, co viděl, zase přestal
psát. Teď neví kam dál. Říká si, jestli by s tím psaním neměl pro dnešek
přestat. Taky si říká, co ho to vůbec napadlo, psát?
Netrpělivě jsem poposednul. Poslouchej, chystal jsem se mu říct, nebudeš
to mít vždycky jednoduchý. Víš, jako s tím psaním. A nejen s ním.
Posloucháš, co ti chci říct? Někdy a to dost často si budeš říkat, to, co teď.
Budeš si říkat, k čemu to je? Proč bych se měl tím psaním otravovat? A
taky potkáš hodně lidí, kteří budou kroutit obočí, když jim řekneš, že rád
píšeš. Všechno tohle tě potká, ale....Ale nic z toho jsem mu neřekl. Ať na
to přijde sám. Tak to je nakonec nejlepší, přijít na všechno sám.
Seděl jsem na jeho dětské posteli v jeho dětském pokojíčku a díval
se na jeho hvězdu a na hvězdy tam venku.
Seděl jsem tam, i když zavřel sešit a uložil ho do šuplíku. Věděl jsem, že tam
zůstane hodně dlouho nedotčen. Vím, že nevím, jak to dopadne s tím Zmutovaným psem. Přesto všechno jsem ho
nechal být. On přece nakonec na všechno přijde sám.
V tomhle jsme si podobní.
|
