Mám spoustu času. Své asistentce jsem před chvílí dal hodinu volna. Řekla mi vesele díky moc, šéfe, pohladila mne po rameni a odběhla do butiku naproti. Pořád mi říká šéfe a mně to docela imponuje. Hádám, že si šla koupit něco hezkého na sebe. Ostatně, jí sluší všechno. Sedím teď venku u stolku před restaurací, piju zteplalou colu a dívám se na nohy všem dívkám, které projdou kolem. Je léto a je to všude znát. Sukně i rukávy jsou čím dál kratší a výstřihy čím dál hlubší. A vůbec, krasavicím bych zakázal nosit kalhoty. Například mojí asistentce – ta se rozhodně nemá zač stydět. Je to krásná holka, je jí pětadvacet a je hrozně aktivní, pořád něco plánuje a vymýšlí. Nesnáší, když jsem někdy smutný. Ani ve svém volnu se nezastaví, dělá několik sportů. Taky jsem dřív sportoval - a taky jsem měl kdysi v plánu spoustu věcí. Třeba výlet do Paříže, do Říma, do Moskvy… Nebo že se ožením se svou přítelkyní a budeme mít několik dětí. Od onoho dne, kdy jsme spolu naposledy jeli autem, je ale všechno jinak. Pořád vidím svoje oči ve zpětném zrcátku a cítím křeč v rukou od toho, jak jsem svíral volant. Ještě stále se mi o tom v noci zdává. Za nic jsem nemohl, ale to je asi tak všechno. Pak to se mnou šlo od desíti k pěti a ten kdo to zavinil, se mi dosud nepřišel omluvit. Vím, kdo to je, a nakopal bych ho do zadku, kdybych mohl. Asistentka mi neustále říká, že pořád můžu dělat, co chci, a mít radost ze života. Má pravdu, ale je to někdy dost těžké. Hrozně mne teď brní nohy. Moc rád bych si je protáhl, prošel se, proběhl…, ale nejde to. Nemám je.