„Nežila jsem špatný život, ale žila jsem ho špatně“. Babička sklopila oči.  Vždycky je sklápěla tak pomalu jako když v bezvětří usedá na zem ptačí pírko, nejprve víčka a potom celou hlavu sklonila a položila do roztřesených dlaní. „Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, mnohem zajímavějších, než jsem já a dodnes jsem nepochopila, proč si se mnou chtěli povídat a někteří se mnou chtěli i žít. Muži byli tou nejzvláštnější kapitolou mého života a bylo jich tolik, abych pochopila, jak na ně. Patřím zřejmě mezi ženy, kterým trvá déle úsudek“. Zvedla hlavu i víčka a zadívala se skrze mě  nejspíš do minulosti. „Opouštěli mě zvláštním způsobem, jako když založíš přečtenou knížku do knihovny s tím, že se do ní zase někdy začteš. Kdo však mou knihu jednou založil, už si v ní směl listovat jen podle mých pravidel. Mě si nikdo nemůže schovat do úschovny jako pamlsek na horší časy. Z milenců se stali výborní přátelé, kteří se čas od času marně pokusili změnit moje pravidla“. Prošedivělé vlasy se jí leskly pod plápolajícími světýlky svíček, kterých bylo v jejím bytě nepočítaně. Nikdy je nezapomněla zapálit. Na klíně jí vrněl černý kocour a jezevčík ležel pod nohama a spal. „Všichni lidé touží po lásce, po obdivu, po úspěchu. Ženy potřebují oporu a obdiv, muži obdiv a sex. Vždyť i kočka nebo pes se ti vpletou pod ruky pro obyčejné pohlazení“. Dědeček ležel na gauči přikrytý huňatou dekou a spal u televizních zpráv, které si nesměl nechat ujít. Vždycky usnul. Kolem něho bylo povinné ticho. Babička dodržovala ticho, namazaný krajíc, teplý čaj, pusu na dobrou noc i ten obdiv. Pokaždé však prošla kolem svící a zahleděla se do jejich poskakujících plamínků  a v jejich očích bylo něco víc, než jen odraz světel. „ Oporu ti dá jen skutečný muž a obdiv jen ten, který tě  svádí nebo miluje a v tom je to ošidné. Já nikdy nepoznala svádění od lásky, dokud mi neřeklo sbohem.“ Bylo osm. Babička pohladila kocoura a pomalu vstala, aby i on pomalu seskočil. Jezevčík se mrštně zvedl a točil ocáskem jako o život. Radostně ji  následoval do kuchyně, kde dostal hrst škvarků. Uvařila čaj, rozkrojila citron a donesla vše dědečkovi, který pořád spal. Vzbudila ho, protože věděla, že studený čaj by mu nechutnal. „Děkuji,“ ozvalo se zpod deky. Teprve potom přišla ke mně, chytla mě tiše za ruku a zavedla do svého pokoje. Otevřela šuflík plný čokolády a nabídla mi. Než jsem si vybrala, zapálila asi devět svíček a pustila počítač, vyťukala  2904 a zapnula kameru, na obrazovce se objevil muž s prošedivělými vlasy a laskavýma očima, babička se celá rozzářila. „Chtěla jsem ti ukázat skutečného muže, Barborko“, řekla a vrásčitýma rukama mrštně vyťukala do klávesnice : Miluji tě, Šafránku, víš to ? a za chvilku se jí na obrazovce objevilo : Já tebe takyyyyyyyyyyyyyyy!!!!!. Rozplakala jsem se. Bylo to moje první setkání s láskou a kdoví, jestli ji ještě někdy potkám.  Babička týden na to zemřela a já splnila její přání a  nesmyslně  zahladila stopy její lásky. Ten pán z obrazovky zemřel tři dny po ní a dědeček byl rád, že ho nepotká na pohřbu………..Nežila špatný život, jen ho nežila podle pravidel.