Seděl ve
zvonici. Zády se opíral o mohutný trám. Mrholilo. Občasné poryvy větru, mu, co
chvíli rosily tvář. Těžko by mohl tvrdit, že je to příjemné. Přesto si tvář
neotíral. Zachvíval se zimou. Jediné teplo přicházelo ze zadu. Ze stovky let prověřeného
trámu, prolínalo do páteře. S každým závanem větru, s každým
zachvěním cítil, že žije. Díval se dolu. Na auta, lidi, deštníky… Díval se na
střechy domů, na stromy ozářené lampami.
Neměl
tu co dělat. Ale vloupat se sem, bylo tak snadné. Tohle místo si vyhlédnul už
před lety. Když hledal útočiště. Ale ještě mnohem dřív, dřív než tušil kým je,
to místo znal. Už jako dítě se snažil z ulice prohlédnout tu černou tmu
mezi trámy, ze které, za slunných dnů, prosvítal matný okraj zvonu.
Jako
kluk míval sen, že stojí tam nahoře. Vítr ho mazlivě hladil po tvářích. Nic
netušící ulice pod ním žila svůj letní podvečer, zatímco v něm sílilo
přesvědčení, že kdyby teď skočil…
Vítr se do něj opíral a on cítil, že ho téměř
nadnáší. Touha letět byla tak nenasytná.
Zhoupnul se na špičkách. Vertikála varovně povstala. Zamířil hlavou
dolů. Natáhnul ruce před sebe. Jeho srdce pojalo rychlost a zažehlo let. Byla
to jen síla vnitřního přesvědčení.
Letěl. Naprosto přirozeně. Plul vzduchem. Pomalu, bez námahy klouzal ulicí. Proplétal
se mezi překvapenými lidmi v úrovni jejich ramen. Vylétl nad domy. Tetelil
se tou výškou…
Silný
sen. Který však uchvátil tah času a rozházel ho do postranních uliček paměti.
Znovu ho našel, až když se poprvé vloupal do zvonice. Tehdy naplno pochopil, že
je anděl.
…
Měl už
svá tajemství. Ne ta, která má každý. Ta ho netrápila. Někdy se jimi i bavil. Pozoroval lidi v jejich oficialitě.
Sledoval jejich hru na “jiného“, a při tom četl jejich tajemství. Znal je skoro
všechna, protože znal sebe. Dávno přestal věřit ve svou výjimečnost. Bolelo to.
To ano. Ještě nikdy nedostal tolik na prdel. Jeho domnělá výjimečnost byla
obrovská. Kdyby padal z vrcholu svého ega, zemřel by stářím, než by
dopadl.
Nejdřív
mu došlo, že je stejný, jako všichni chlapy. S tímhle bojoval nejdéle. Měl
ještě mnoho sil a dosud neznal porážku. Smířit se s tím, že je stejný jako
všechny ženy, už tolik nebolelo, ani nepřekvapilo. Lidé jsou zkrátka lidmi, 99%
shodných znaků. Rozdíly zanedbatelné. Pozoroval, žasnul. To mu vydrželo dlouho.
Nakonec vypozoroval, že je stejný, jako pampeliška. Stejný, jako kámen, jako
motor, brýle… Byl stejný, jako cokoli. Teprve tehdy objevil své odlišnosti. Nepatrnosti
nezměrné váhy. Věřil, že ostatní je také mají. Tehdy začal shromažďovat
nevyslovitelná tajemství. Tak závažná, že se bál i myšlenek na ně.
Kdyby
některé z nich bylo odhaleno, zde, kde rozdíly jsou nepatrné, nestalo by
se vůbec nic. Ale uvnitř, kde na rozdílech vyrůstá duše, by mohly být následky
fatální. Věděl to, bál se toho. Proto se snažil vyhnout svým tajemstvím. Vlastně bylo jenom jedno. Ale přicházelo
různými cestami, takže se zpočátku zdálo, že jich je víc. Nakonec to vyrostlo
tolik, že už to nešlo potlačit. Najednou si připadal nepatřičný všude, kam
přišel. Potřeboval najít místo, kam by patřil. Místo, kde bude jeho tajemství
dávat smysl. Potřeboval svou díru, svůj chrám.
…
Něco ho
vytrhlo ze zamyšlení. Nějaký povyk. Snažil se prohlédnout šero pod stromem, kde
se to dělo. Příliš hluboko, příliš daleko. Nějací kluci… hajzlové. Trápili
místní alkoholičku. Znal ji. Říkalo se jí Martina Čuráků. Troska. Patřila
k téhle čtvrti, jako tenhle kostel.
Občas některý z kluků, se smíchem vyběhl z pod koruny javoru.
Zřejmě tak uhýbali před chabými útoky té ubožačky.
„Martino na, vykuř mi ho…“
„Ty čuráku!“
…
Bylo mu
jí líto. Překonal nutkání seběhnout a rozbít jim huby. Než by se vykradl ven,
než by tam doběhl… Nakonec by mu stejně utekli. A i kdyby… Musel se té představě zasmát. I kdyby je tam
chytil, i kdyby jim dal za vyučenou, Martina by mu stejně vynadala do čuráků.
Možná by ho i napadla.
„Ale co,“ řekl si, „mladí blbečkové.“
Už měl zkušenosti. Věděl, že nemá právo, ty kluky
trestat. Věděl, že ti z nich, kteří budou za něco stát, se právě trestají
sami.
Než to
domyslel, přestalo je to bavit. S hurónským řvaním se vydali dál ulicí.
Králové noci. Lidí i aut značně ubylo. Přesto jich bylo ještě dost. Dost na to,
aby někdo zasáhl, aby ty floutky odehnal.
Pozůstatky bujarého řevu vymizely. Oliver se otřásl zimou. Už by šel. Zastesklo
se mu po přízni domova. Po manželce, která ho snad milovala, po dceři, která
naštěstí nebyla po něm.
Nemohl.
Upřeně sledoval opuštěný javor. Sporadičtí chodci, pod ním mizeli a objevovali
se podle očekávání. Nikdo nezpomalil, nezměnil směr. Představoval si Martinu.
Ožralou, smrdutou, hnusnou… Zhroucenou na lavičce. Odsud ji neviděl. O to víc
byla skutečná.
Nikdo.
Ani jeden nezpomalil. A přitom ji všichni znali. Každý znal její příběh.
Martina měla vždycky k alkoholu blízko – mírně řečeno. Chlastala už od
patnácti. Ve dvaadvaceti se zamilovala do Pepíka Ciprů. Pepa byl asi o deset
let starší, než ona a taky chlastal. Nebyl místní. Dělal tu s partou na
sídlišti fasády. Po večerech nasávali s Martinou U Broučka. Asi po půl roce
se to domákla Pepíkova žena. Přijela si pro něj rovnou k Broučkovi, i
s dětma. Vyfackovala mu hubu a na Martinu plivla. Bylo po románku. Pepa se
už nikdy neobjevil a Martina začala nasávat víc. Tehdy ještě nikdo netušil, že
jí puklo srdce.
Pila,
jakoby se chtěla zabít. Pila, dokud ji nevyhodili z hospody. Pak se
potácela nočními ulicemi a v každém chlapovi, kterého potkala, viděla
Pepu.
„Ty zvadlej čuráku!“ řvala na ně. „Ty čuráku!“
Víc ze sebe nikdy nedostala. Dokud měla ještě
sílu, pokoušela se je napadat. Pak se pokaždé rozplakala. No, bylo to nervy drásající, zoufalé ječení.
Jakoby jí právě před očima rozšlapali dítě. Přeci není možné, aby na ten zvuk
někdo zapomněl. Oliverovi ta vzpomínka uvízla v hrdle. Musel několikrát
polknout, aby mohl zase dýchat. Když to před lety slyšel poprvé, už neusnul.
Pak už nikdy nebyl konfrontován s takovou mírou zoufalství.
Sledoval postavy. Žádná, ani ta poslední
nezpomalila. Pohlédl na prázdné nebe. Netečné, lhostejné.
…
Bylo mu
asi osm. Chtěl být chlap, hrdina. Proto nepřiznal, že si tak oblíbil Péťu. Byl
přece rozumný. Když přišel Péťův den, maminka se ho snažila chlácholit. Řekl,
že to chápe. Ujistil ji, že ví, jak to chodí. Pak šel ven. Do lesa. Tehdy moc
prosil nebe, ať něco udělá. Sliboval duchům lesa, prosil anděly. Mlčky.
Neuronil slzu. Nikdo nezasáhl. K obědu bylo jehněčí.
Ve
třinácti se zamiloval do Barborky. Náhle. Bylo to, jako rána pěstí do břicha.
Nechtělo se mu ven. Koukal z okna, nudil se.
Šla nakoupit. Měla růžové mrkváče. Tehdy se jeho tělo změnilo. Zevnitř.
V jeho útrobách sklapla kniha dětství. Bylo to slyšet. Cítil náraz do uší.
Zalila ho vlna strachu. Zděšení si ho obléklo, jako kabát.
Vlastně
ji znal. Chodila do stejné školy. Jak to, že si nikdy nevšiml? Trvalo dva dny, než pochopil, že ty hlubinné
zvuky v uších, ta nepochopitelná úzkost, pokaždé když ji spatří, nebo na
ni pomyslí, že to je láska. Styděl se za to a toužil. Čím víc toužil, tím víc
se styděl a tím míň si s tím věděl rady. Na pokraji zoufalství se svěřil
kamarádovi.
„Tak jí to řekni,“ smál se.
Co? Co jí měl říct? Že má pocit, že vnitřně
vykrvácí, když ji vidí? Že má strach, že se mu zastaví srdce, když ho odmítne?
Nebo jí měl vyprávět, jak v noci mačká uslzený polštář, zatímco do něj
šeptá její jméno, pořád dokola, dokud neusne? Radši by si nechal dát na obličej
pijavice, než tohle.
Tehdy
znovu prosil nebe. Prosil kamaráda, uplácel náhodu. Věděl přesně, co potřebuje,
ale nedokázal to vyslovit. Naznačoval, dělal, co jen mohl. Stačilo, aby člověk
ztratil slovo, aby Bůh hnul prstem, aby jedna jediná náhoda padla na jeho
stranu. Už jich přeci viděl tolik…
Nic. Nutně potřeboval pomoc. Někteří se i snažili.
Jakoby slepí hladovému strkali lžíci do ucha, jakoby holí tloukli pavouka na
jeho zádech. Pocítil nebývalou samotu. Vystoupala ze slov, která nechápala.
Obestřela ho, jako mlha na blatech.
V sedmnácti se znovu potkali. Tentokrát byl smělejší. Smáli se
tomu. Napadaly na ně všechny náhody. Tolik štěstí… Jeho srdce to nedokázalo
přečerpat. Štěstí mu vytékalo z očí, prosakovalo póry.
Trvalo to 21 dní. Pak zmizela. Na prázdné místo
okamžitě nastoupila realita. Válcovala ho na silnicích, roztloukala
v nýtech …
Nechápal to. Nerozuměl. Bylo mu sedmnáct, příliš
brzo nato, aby skončil a tak jeden ze systémů zasáhl. Tu něco přepsal, něco
schoval, zaměnil významy… Vzpomínky změkly, převlékly se, učesaly a Oliver vykročil
do života.
Pochopil to až ve třiceti. V cizím městě, v cizím kině.
Náhoda, o kterou neprosil. Přišel, když zhasli. Vrhal omluvná gesta, když kvůli
němu vstávali. Konečně se usadil. Žena po levici ho zneklidněla. Uměl se
chovat. Nezíral. Trvalo čtvrt hodiny, než ji poznal. Zatmělo se mu před očima.
Viděl svůj život, vše, co vybudoval, co plánoval, jak hoří. Viděl smutné oči
své ženy. Cítil její bolest. Snažil se nevidět Verunku, svoje sluníčko. Jeho
život právě skončil. Začalo něco trapně zbytečného.
Z kina nebylo nic. Celou noc si prostýskali na lavičce
v parku. Nasákli mlhou, pak rosou. Nikdy ho nepřestala milovat. Odešla,
protože měl plány, protože pro něj nebyla dost dobrá…
Bože, slyšíš to? Přeci měl jediný plán. Milovat ji
do konce života. Už od třinácti věděl, proč se narodil. Neřekla mu, kde bydlí.
Nedala mu číslo. Vrátil se k troskám svého života. Tehdy naposledy prosil,
nenáviděl a sliboval. Trvalo to tři roky. Žal, záchvaty zuřivosti a zoufalství,
ho vyčerpali natolik, že přestal chtít. Byl unavený. Svou bolestí, bolestí,
kterou působil, se kterou se setkával.
Nesčetněkrát si myslel, že to překonal. Věřil, že bude líp. Peklo není,
zůstat na dně. Peklo je vylézt nahoru, zasmát se a zjistit, že jste pořád na
dně. Že jste se dřeli pro iluzi. Pořád dokola.
Vyplakal milión slz, zakusil bezbřehost beznaděje.
To láska. Mohutná, čistá a nesmrtelná.
Držela ho v pasti. Krmila ho bolestí, půjčovala mu naději. Krutě ho
trestala za sobectví, nedovolila mu ublížit. Učila ho krůček po krůčku. Co
krok, to rána holí. Ve dne ho lámala, v noci léčila. Nakonec se vyučil.
Smířil se s tím, že ji nemůže vlastnit.
Díky
tomu poznal bolest, jako sebe. Přijal ji. Dokázal ji vycítit za rohem. Přivítal
ji ve svém těle a ona nad ním ztratila moc. Stále ji vnímal, teď víc, než dřív,
ale už ho nepřekvapila. Věděl, jak pracuje i jak dlouho se zdrží. Tady se jeho
pád zastavil. Neroztřískalo ho to. Přežil a byl rád, že to tak dopadlo. Jeho
ztrápenou krajinu zavlažila vlna vděku. Přijal ji s pokorou. Uvolnil se,
vydechl. Pak se kolečko pootočilo o jeden zub. Záhy zjistil, že vstupuje do
dalšího levelu.
…
Nenadálý
poryv větru ho vyprostil ze vzpomínek. Poprskal ho nebeskou přízní a pak vše
ustalo. Listí na stromech ztuhlo. Oliver si otřel tvář a zkoumavě se zahleděl
pod onen javor, pod nímž si představoval Martinu. Nebyl si jistý, jestli tam
ještě je. V zamyšlení ztratil kontrolu. Vžíval se do Martiny. Cítil hlavu
vklíněnou mezi úzká ramena. Vnímal, jak se chlad prožírá jejím útlým tělem. Cítil
vlhké hadry, ruce mezi stehny. Cítil otlačený bok, tvrdá prkna a studené nic
mezi nimi.
Snad
spí, napadlo ho. Nechtěl připustit, že je vzhůru, že je sama se sebou …a tímhle
mrtvým městem, obarveným oranžovými výrony lamp. Styděl se. Viděl ji, jak se potácí.
Viděl ji zhroucenou tady i tamhle. Viděl ji. Vystoupila z jeho vzpomínek.
Kráčela jeho pamětí s utajeným pohledem. S hanbou, jíž zalévala
chlastem, a bolestí, kterou znal. Soucit roztáhnul jeho mysl, jako tahací
harmoniku. Styděl se. Nebylo nic, co by před ním skryla. Cítil v hrudi
její nahnilé srdce. Skrze nehybný javor prosakovalo volání hasnoucích očí. Pod
padlými víčky ještě žhnula jiskra. Tak slabá, nepatrná, že ji mohl spatřit
jenom anděl.
…
Jakoby
se mu mělo roztrhnout tělo. Přežitá bolest mu dala opět pocit výjimečnosti.
Přeci ho nezlomila. Nepodlehl svodům zla. Pěstil morálku a dělal pokroky. Když
si všimnul, že pokoru nahradila pýcha, bylo už pozdě. Hysterickou snahou být lepší,
zasloužit si život, odčinit, že jím tolik pohrdal, stvořil něco živého,
čistého. A to se snažilo uniknout z jeho vandráckého těla. Byl jako pytel,
ve kterém se rvou dva psi. Trvalo mu příliš dlouho, než si všimnul, než si
rezignovaně musel přiznat, že žádné z těch zvířat zabít nedokáže. Pokud to
měl přežít, musel mezi nimi najít smír. Ožilá morálka začala růst po svém.
Temnota opět převzala vládu nad jeho osudem. Stále víc pociťoval, jak je
deformovaný. Zbabělý pokus, přestat na to myslet, byl jen přestřižením
pupečnice. Začal si připadat, jako šašek v manéži. Vydržel kňučet tak
dlouho a vytrvale, až to přestal slyšet.
Když se
takhle jednou ten chcípáček díval na hvězdy, s očima uslzenýma od bobků,
všimnul si, že jedna hvězda svítí na něj. Ale ano. Bylo to tak. Těžko a nerad
vstřebával to překvapení, ale skutečně… Zatímco ostatní – hvězd plné nebe-
svítí všude, posílají své světlo nazdařbůh vesmírem, tak jedna, pouze jediná
svítí přímo na něj. Nechápal ten neodbytný pocit. Ani nebyla nejjasnější.
Zkoušel uhnout před jejím světlem. Zase si připadal jako šašek.
Ten
zážitek mu nešel z hlavy. Potřeboval v tom najít nějakou pravdu. A
tak ji našel. Nikdy by neodpřisáhl, že je to ta pravá, jediná. Ale on jí věřil
a to mu muselo stačit. Tolik o té hvězdě přemýšlel. O jejích planetách, o
životě tam. Přemýšlel o ní tak, že se neubránil údivu, nad sebou samým. Přes
všechnu tu obrovskou energii, kterou ta hvězda hýřila, stačilo jen pár fotonů,
aby si všimnul. Jen maličko energie, mnohem míň než dá svíčka, stačilo k tomu,
aby rozehrál její příběh.
Tehdy
mu to došlo. Pokud Bůh je, nejspíš na tom bude stejně. Musí vládnout
nepředstavitelnou silou. Takovou, kterou nikdy, ani náznakem žádný člověk
nemůže pochopit. Ovládá celý vesmír se všemi hvězdami, co jich je. Ale jediné,
co od Něj můžeme čekat, je jen pár fotonů, jemných šťouchanců, náznaků. Jistě,
když se to někdo naučí vidět, uvědomuje si s jakými silami má co do
činění. Ale co ti ostatní? Jako on. Ti, co uvíznou a potřebují podat ruku ne hvězdu,
která svítí jenom pro ně? Cítil zlost. Mířil do samoty. Teprve tam se zastavil.
Stál, prohlížel si toho šaška a styděl se. To se vážně musel tak hloupě chovat,
aby došel až sem? Aby udělal jediný krok? Žádný Bůh, žádný okřídlený anděl. Ti
ruku nepodávají, jen my. Jen my a naše ruce. Ponížený se sklonil, až
k zemi. Možná skutečně existuje. Možná se neminul životem. Možná ho
školili, aby rozuměl, aby znal bolest. Možná teď má něco udělat.
…a
možná, že není. Kdo pak bude podávat ruce? To ta hvězda, těch pár fotonů.
Vzkaz, který překonal Miliardy kilometrů. Putoval i po tom, co ta hvězda
zemřela. A kdo vůbec má právo podávat ruce, zasahovat? Tolikrát o to prosil…
Jenom ten, kdo nic nechce, kdo je tak malý, jako foton. Nevěřil si, ale jiného
neviděl. Zbavit bolesti, ano. Dlouho ho školili. Podal si ruku. Vstoupil do
manéže a spráskal psy. Ne Bůh, to on si musí udělat pořádek.
Tehdy
se jeho deformace ustálila. Jeho divnost začala dávat smysl. Byl vhodný
k podávání rukou. Much na něm bylo jako na lejnu, ale něco se naučil.
Slyšel volání o pomoc. Poznal oči, které vyhlížely anděla. Oči, ze kterých se
vysypala naděje, plné vyhořelých možností. Viděl pod tlustou vrstvou popela
poslední skomírající hvězdu, naději na zázrak.
Žádný nepřiletí, nepřijde. Andělé nejsou. Jenom
on. Nikoho jiného nikdy neviděl. Mohl na tu jiskru dýchnout, mohl ji rozžhavit.
To se naučil. Vlastně je zázrak, že
může. Mnozí trpěli víc. Znal jich dost, které obdivoval, ctil za to, s čím se
dokázali vyrovnat. A přesto žádný nebyl jako on. Tehdy poprvé nesměle roztáhnul
křídla. Protože byl jediný v dohledu těch volajících očí. Letěl, protože
andělů bylo třeba. Vlastně neměl na vybranou. Jak trapně se kvůli tomu cítil.
Anděl- pche… Copak by něco takového podstupoval dobrovolně? To byl jeho jediný
argument. Bídný, pro víru ve zdravý rozum. Přesto věřil.
Začalo
to tím, že po letech opět uvěřil, že má cenu znovu ráno vstát. Uvěřil, že možná
není dost moudrý, aby tomu rozuměl, že možná jenom bloudí, že to třeba chce víc
trpělivosti, než předpokládal. Vlastně, ještě dřív to začalo. Když se poprvé
zeptal: proč? Nepamatoval si svou první otázku, ale ona za to mohla. Přišla
s ním na svět. Bydlela v něm. Byl až trapně zvědavý, celý život.
Takový člověk, když jednou uvěří… v cokoli, třeba v to, že má cenu
vždy znovu vstát, takový člověk nedá pokoj, dokud nezodpoví všechny otázky.
Třebaže by se odpovědi vyhýbaly mapám, třebaže by pro ně musel sáhnout až na
dno hanby, sbírat je tam, kde skutečnost chřadne klamem.
Oliver se v myšlenkách vrátil
k přítomnosti. Chlad utáhnul své objetí. Prudce nasál čerstvé povětří. Byl
to nejhlasitější zvuk té chvíle. Studený vzduch mu ochladil mozek, nasytil
plíce životem a pak se rozplynul do ramen, do lopatek a dál. Cítil, že je
silný, jak právě potřebuje. O nic víc. Chvíle ho povolala. Síla ve stehnech a
tíha pokory na prsou. Ten stav si nevybíral. Tep zpomalil, aby nerušil. Pozdě
na návrat. Skořápka všednosti pukla. Z obyčejného člověka počal vyvěrat
soucit. Tak mocný, aby dokázal označit to důležité. Tak silný, aby ho unesl se
všemi pochybnostmi, aby překonal odpor rozumu. Křídla, chcete-li.
…
Slabý,
avšak otravný pocit bolesti se zarputile dožadoval pozornosti. Jako umíněný
spratek. Martina se namáhavě a vztekle začala plazit studeným, slizkým tunelem
limbu ke světlu. Milosrdenství spánku zmizelo dřív, než si ho stačila uvědomit.
Zůstal jen krátký pocit čistoty. Coby vzpomínka na vzpomínku. Tak dávnou a
cizí. Octová příchuť a zápach vlastního dechu – dveře do reality. Na chvíli se
zastavila ve futrech, aby setřela pravdu z tváře, spolkla hanbu, která se
drala ven. Pak mátožně natáhla ruku před sebe s vytrčeným ukazovákem.
Pokryta nenávistí vykročila.
Bolest
ve ztuhlém krku byla první vlaštovkou vědomí. Pak se přidala ostrá bolest
v lopatce, mrtvé rameno a vlastně i celá paže, bolest ve stehně, jakoby ji
zmlátili hadicí, bolest v žebrech… Martina pohnula hlavou. Nejdřív
v duchu a pak skutečně. Prasklo v něm a bolest zesílila. Otevřela oči. Uvědomila si jak je prochladlá.
Pomocí rukou a pekelné vůle se posadila. Klidné ťapkání, jak si listy mezi sebou
podávali kapky vody a vzdálené, temné bzučení tlumivky nedaleké lampy, tvořily
z ulice komorní scénu. Mírný opar cenzuroval vzdálenost do tmavých siluet.
Vzduch voněl čímsi, co bolestně tahalo za vzpomínky. Dokonalý klid, jen pár
privilegovaných zvuků. Surové škytnutí otřáslo jejím tělem. Semkla kolena
k sobě a přitiskla paže k hrudi. Mnula si ruce pod bradou a občas do
nich dýchla. Vzpomněla si na potyčku s těmi kluky. Nezabývala se tím. Ta
vzpomínka přišla sama. Na chvíli se vynořila z vědomí a bez jakýchkoli
ambicí odplula, nebo se rozpadla. Martina jen kratičce pocítila zvědavost,
jestli to byla skutečnost, nebo sen. Studená kapka ji sekla do krku. Otřásla
se. Náhle ožila. Zájem ji vyvedl z úsporného režimu. Vstala, obešla
lavičku i strom. Prohmatala okolí, nejdřív zrakem, pak i rukama. Osahala mokrou
trávu pod lavičkou, aby se pak na ni zklamaně zřítila. Opět seděla jako bez
života. Přitom by ještě před chvílí přísahala, že tu někde musí mít ještě půlku
rumu. Cítila se podvedená, ponížená. Už dávno věděla, že ona je ta poslední, na
kterou by se měla spoléhat. Šum jejích pocitů náhle přehlušilo vzdálené, temné
bzučení tlumivky a pak se přidalo i klidné ťapkání.
Martina
se rezignovaně opřela zády o opěradlo lavičky. Mokrá ulice se pod lampami
oranžově třpytila. Očistný vzlyk se protáhnul v hluboký nádech. Rozhlédla
se po okolí. Klid dominoval do ztracena. Klid a kostel. Zahleděla se do
zvonice, která jen neochotně prosakovala korunou javoru, do černé tmy,
v níž tušila zvon. Ba ne. Věřila v něj. Jistojistě věděla, že tam je.
Přeci jen se může na něco spolehnout. Ještě přece není odepsaná. Náhle pocítila
touhu vstát a hodit do té černoty kamenem, aby dokázala, že tam zvon je. Představovala
si jeho sytý hlas. Nese nocí její jméno do všech koutů města a dál. Slyšela to
zvučné DONG, jak teče do udivených myslí, prostupuje okny. Ze všech koutů města
sem míří otazníky. Slyšela šepot otázek lačných odpovědi, kterou ona pevně
třímá. Ona jediná, pohrdaná, litovaná, vysmívaná…
Vysněný
náznak štěstí, při dotyku s realitou puknul a vypustil hustý oblak smutku.
Věděla, že je troska. Tady v tom klidu nebylo komu lhát. Zaposlouchala se.
Žádná známka života, krom toho jejího, prohraného. Ano, vzdala to, a co?
Všichni jí můžou vylízat prdel. Nikomu nic nedluží. Věděla, že to není pravda,
ale od toho měla nenávist. Ta dokázala přehlušit každou pravdu. Cítila, jak se
jí koutky stahují dolu, kolem semknutých zubů. Nenávist dokázala přehlušit
všechno, kromě vzdálených kroků.
Martina
s sebou trhla. Nový zvuk ji překvapil. Jak to, že si těch kroků nevšimla?
Zdráhala se uvěřit, že byla tak zabraná sama do sebe, že si nevšimla dřív.
Někdo zpoza kostela mířil jejím směrem. Strnula, zkrátila dech, doufala, že ty
kroky zahnou, že k ní nedonesou oči, aby ji ponížily. Ani ji nenapadlo, že by
ty kroky mohli přinést někoho, kdo by jí ublížil. Jí se neubližovalo, jí se jen
nosilo ponížení. Možností, že ji kroky minou ubývalo. Stáhla se na kraj lavičky
do největšího stínu. Už viděla postavu, jak se začíná zhmotňovat v řídké
mlze. Ještě když ho neviděla, věděla, že je to muž. Šel klidně, jakoby ani
neměl v úmyslu někam dojít. Ani to nebyly kroky, takové ty třaskavé „krok,
krok“, co se rozmělňují v ozvěnách, které klepou do hlavy a říkají:
„Nemáme čas, jdeme tam a tam a nic nás nezastaví.“ Tohle byly šlápoty,
čistokrevné. Ty, jež cítíte v hrudi. Ať se otočíte kamkoli, třeba byste
běželi, dojdou vás.
Martina cítila nepříjemné vzrušení. Dávno se
naučila přežít ty, kdo ji míjeli. Znala všechny typy kolemjdoucích a žádný
neměl moc se jí dotknout. Měla pocit, že čím je blíž, tím pomaleji jde. Přece
ji nemůže vidět. Je moc daleko a ona je ve stínu. Teď by se jí ten rum moc
hodil. Takhle střízlivá byla bezbranná.
Vystrčila hlavu z přítmí. Je to chlap. Jde, jakoby nechtěl dojít, kam
musí. Všimla si, že nemá ruce v kapsách. Chlapy mají vždycky ruce
v kapsách. Šel rovně. Náhle se zastavil a zadíval se na nebe. Martina
bezděčně vytáhle krk jako želva aby se podívala, co ho zaujalo. Pokud mohla ze
svého místa posoudit, nic tam nebylo. Nebe bylo dokonale prázdné. Instinkt jí
radil zdrhnout, nebo se schovat. Pozdě. Kdyby teď vstala, jen by na sebe
upozornila. To bylo to poslední, co by chtěla. Ten chlap byl prostě chlap …a
ona žena. Troska ženy. Přesto uvnitř ještě fungovala příroda. Stáhla se na samý
kraj lavičky. Krmená sebepohrdáním, kvetoucí nenávistí.
…
Oliver
nejdříve nadzvedl víko servisního kanálu a chvíli se rozhlížel po okolí. Byl
velmi opatrný. Pak rychle vylezl, zavřel
víko a zacvakl zámek na místo. Výstup kanálu byl naštěstí v malém parčíku
patřícím ke kostelu a proto chráněném kamennou zdí. Navíc byl z jedné
strany zcela kryt křovisky. I místo, kde Oliver přelézal zeď, bylo ze strany
ulice kryto křovím.
Sotva
se ocitnul na chodníku, upravil si šaty. Chvíli čekal, až se vydýchá. Pak ještě
chvíli. Nevěděl, co má dělat. Netušil, co jí má říct, jak jí má pomoct. Jen
věděl, že to potřebuje. Zase cítil tu trému. Velmi dobře si uvědomoval, že
udělá-li chybu, může ublížit. Může být poslední kapkou jedu do její otrávené
naděje. Tady nebylo místo pro pýchu. Čekal. Strach, že to pokazí, ještě
nedosáhl vrcholu. Potřeboval zbraně proti pýše. Věděl, jak záludná umí být.
Potřeboval jen lásku a soucit. Potřeboval sílu, aby přijal, že není důležitý,
že to, co se chystá, není o něm. Pohlédl na nebe. Potřeboval se ujistit, že
není nikdo, kdo by to zvládnul líp. Nebeské prázdno jím proteklo bez odporu.
Jenom on. Pýcha byla pryč. Zodpovědnost kolem něj dotáhla šrouby. Věděl, že
v něm, hluboko, snad nejhloub, je cosi neposkvrněného, co snad rozumí
Bohu, nebo jím je. Teď cítil, jak se to chvěje strachem o Martinu. Realita se
změnila. Ulice jakoby zesklovatěla, zprůsvitněla, zůstalo jen to důležité, co
nelze spatřit.
Ten zdánlivě váhavý krok, byl naprostým přijetí
zodpovědnosti. Soucit byl právo a láska povinnost.
Oliver
pomalu vykročil. Snažil se zklidnit dech. Takhle ještě nikdy nezasahoval.
Vždycky to bylo spontánní, vyplynulo to ze situace a většinou si toho všimnul,
až když byl aktivní. Po úzkém chodníku
obcházel kostelní zeď. Lehce ji hladil prsty, zažíval velké prázdno. Vlastně
nikdy nepoznal, jestli skutečně někomu pomohl. Neházel žebrákům mince do
klobouku, od toho byli jiní. On reagoval na ty, kterým nebylo pomoci, na ty,
kdož se dívali do propasti bez zájmu o to, co se děje za nimi. Protože ať to
bylo cokoli, jich už se to netýkalo. Přinášel naději těm, co ji ztratili, nebo
zahodili. Ukázal jim, že náhoda plus náhoda má stejný výsledek jako záměr plus
záměr …a pak se vytratil. Zasel semínko, zalil a doufal.
Rozhlédnul se po prázdné ulici a přešel na druhý chodník. Neparně
zpomalil. Teď vedla k Martině přímá cesta. Ani nevěděl, jestli tam na té
lavičce ještě je. Trochu doufal, že už je pryč. Nebude nic lámat přes koleno.
Musí to být přirozené. Jestli to nebude vypadat dobře, nechá ji být, prostě ji
přejde. Ta myšlenka ho uklidnila. Úlevou mu spadla ramena. V řídké aleji
už byl schopen rozpoznat strom, pod kterým doufal v Martinu. Naposledy se
zastavil a zadíval na nebe.
…
Už byl
velmi blízko. Nezastavil se, ale zpomaloval. Martina cítila zapomenuté
vzrušení. Byla zmatená, nějak to nešlo dohromady s nenávistí, která ji
ovládala. Uvědomila si, že by byla radši, kdyby byla větší tma. Styděla se za
sebe, přesto jí bylo líto, že ji ten muž přejde, jako všichni. Ani nebyla
schopna připustit, že by tomu bylo jinak. Přesto ten muž zpomaloval. Tu ji
napadlo, že možná je skryta víc, než si připouští. „Co když se sem jde jenom
vychcat?“ blesklo jí hlavou a vzrušení se změnilo v lítost a ta
v odpor. „Ehm…“ ve zmatku na sebe upozornila. Ten muž se zastavil a upřeně
se zadíval jejím směrem.
Oliver
začal zpomalovat. Martinin strom se blížil a on stále nevěděl, co dělat. Náhle
se z lavičky pod javorem ozvalo tiché zakašlání, varovné. Jasně říkalo: „Bacha, tady jsem a nemám zájem.“
Tak, jako tak přihrávka.
„Dobrý večer …můžu si přisednout?“ řekl Oliver
sebejistě.
To Martinu zaskočilo. Nepoznal ji. Jak to? Každý
ji znal. Ňákej slepec, napadlo ji. „Kník,“ odpověděla, ale zbytečně, ten chlap
už si sedal.
„Co tak pozdě v noci?“ zeptal se hned, jak
dosedl.
Martina se odtáhla a zamračila se.
Oliver zareagoval okamžitě. „Promiňte,“ napřáhl
ruku k pozdravu, „já jsem Oliver.“
Martina se nepohnula. Jenom očima těkala
z jeho tváře na podanou ruku. Sledovala toho chlapa a snažila se
odhadnout, co po ní chce. Na násilníka nevypadal, ale normální rozhodně nebyl.
A kde se tady vůbec vzal?
„No tak, Martino, jen vám chci potřást rukou.“
Přece ji zná. Tak co teda sakra chce? Martina se
upřeně zadívala Oliverovi do tváře. Tma jí nedovolila číst. Jen něco, útržky a
ty ji mátly. V panice zjistila, že její nenávist slábne. „Co se staráte!“
vyštěkla v pokusu zůstat na známém území. Takhle střízlivou se neměla
ráda, byla zranitelná. Nedokázala být krutá. Oliver stáhnul ruku a odvrátil
tvář. „Nestarám se,“ řekl s pohledem upřeným před sebe, „jen jsem myslel,
že dva lidé…“
Martina
byla ostražitá. Rozdíl mezi nimi, jak ho vnímala, stavěl tlustou zeď. Trapnou a
stále trapnější. Další. Zase jeden, co přinesl ponížení. Jenže tenhle byl rafinovanější,
než ostatní. Zasáhl ji, ani nevěděla, jak to přišlo. Zaútočil odkudsi zevnitř.
Hajzl! Co si vůbec myslí, čuráček? Přijde si sem a bude na ní machrovat. Ať jde
do prdele s tou svojí koženou bundičkou, ať táhne do píči! Nenávist
povstala na obranu, obalila ji trním. Už, už se chystala vypálit něco
sprostého, po právu vražedného. Kéž by měla aspoň frťana, to by mu dala,
hajzlovi. Slova jí kypěla v krku, ztěžklá střízlivostí- prokletou,
nechtěnou. Živila nenávist, přikládala pod kotel, aby tlak vymrštil ta slova,
aby mu je vmetl do ksichtu.
Oliver
hleděl před sebe, skrze prostor. Story chodníku, ulice, domů, kostela i jeho
věže jím procházela v druhém plánu, jako kulisa, doplněk skutečného,
důležitého příběhu, jenž se odehrával těsně po jeho pravici.
Sdílel. Přijímal její pocity. Znal jejich počátek,
střed i konec. S každým tichým výdechem na něj mluvila. Byla výřečná.
Netajila nic ze své bídy, neukryla světlo. Před ním ne. Cítil, že se blíží
erupce. To nemohl dopustit. Potrhala by ji, zranila. Musel zakročit. Otočil se
na ni. Ne hlavu, ale celý. Přesto udržoval bezpečnou vzdálenost, pro ni.
„Martino, nikdo už nepřijde,“ řekl vážně.
Martina spolkla náklad exploziv, avšak ten zmizel.
Nepropadl s duněním na dno nádoby, jak očekávala, ale rozplynul se.
„Kdo by měl přijít?“ zeptala se ovládaná údivem.
Ten muž mlčel. Četl ji očima. Vlastně ne, něco říkal. Nerozuměla. Lhala si, že
nerozumí, protože jinak by musela připustit, že rozumí ona jemu, že on jí.
„Mezi lidmi jsou mosty, ale nikdo po nich
nechodí,“ řekl náhle.
Další porce údivu. Co o ní ví? Co může vědět?
„Už jste zažila moc, strašně moc na jednoho
člověka.“
„Kdo jste? Kdo vy jste?“ vypustila. Odtrněná,
zranitelná.
Mohl jí
vyprávět svůj příběh, ale poučil se. Čím míň bude člověkem, tím víc jí může dát
…a tohle nebylo o něm.
„Jsem Oliver.“ Znovu jí nabídl ruku.
„Martina.“
Takový dotek, už dlouho necítila. Obyčejně lidský,
rovnoprávný. Vnímala jeho teplou dlaň
celým tělem, a pak ji pustil. Lehoučký náznak úleku a vlna úlevy. Nedrtil ji,
netřásl s ní v brutální snaze ji zachránit. Pustil ji, nechal ji
dýchat. Napřímila se, vedle něj si to mohla dovolit.
„Kde jste se tu vzal?“ zeptala se.
Oliver v přirozeném sledu událostí sundal
bundu. Bez zbytečných gest ji nabídl. Pamatovala si tu dobu, ten věk kdy se
kluci mohli, přetrhnou, aby ji pyšně ochránili vlastními svršky. Usmála se
tomu. Přijala. Byla vděčná, že ji neomotal, že jí dal na výběr. Usmíval se na
ni. Mile. Věřila mu. V jeho tváři
bylo něco jejího. Ano, byl jako ona, chápal. Jak
by ale mohl? Jak by mohl chápat, kdyby nezažil? Jak by mohl být tak silný a
vyrovnaný, kdyby zažil? Zkoumala ho. Dlouho nepoužívané pocity ji mátly.
Nedůvěra se tiše přihlásila o slovo. Náhle si všimla změny. Něco, jako ruka za
závěsem přejelo jeho výrazem, něco k politování temného. Bylo to jeho?
Nebo to patřilo jí?
„Jsem tu kvůli vám.“
Jeho slova ji přitáhla ze zamyšlení.
„Počkejte… Jak kvůli mně? To Mě sledujete?“
Oliver cítil, jak se Martina snaží dostat zpět,
mezi klenby ochrany, ze kterých právě bázlivě vykoukla.
„Martino, celé město vás sleduje. Všichni vás
znají. Nepřišel jsem vás poučovat. Vlastě to byste mohla vy. S vašimi zkušenostmi…“
„Chcete se mi posmívat?“ Martina se mračila.
Nedůvěra jí šeptala důvěrnosti, ale nechtěla podlehnout. Jen krátce pocítila
náznak sebeúcty a zatoužila. Zatím jen po naději. Ano, už věděla. V jeho
tváři byla její naděje.
„Vysmívala byste se někomu kvůli nešťastné lásce?“
zeptal se Oliver a zahleděl se jí do očí. Nebylo jí to příjemné. Vynucoval si
odpověď.
„Jasně, že ne,“ odsekla naštvaně.
„A proč ne?“
„Proboha, co je tohle za otázky!?“
„Proč ne?“
„Protože moc dobře vim, jaký to je, proto!“
Nebyla milá, protože ani on jí nepřipadal milý.
Přesto se na ni usmál.
„Protože moc dobře víte, jaké to je…“ Tak to je.
Vy víte víc, než většina lidí. Chápete?“
„Martino…“ vzal ji za ruku. Ležela ladem, chvěla
se zimou. Stiskl ji oběma rukama. Doufal, že si to může dovolit, že by měl. „Já
jsem ten zázrak, na který jste čekala. Nespadl jsem z nebe. Přišel jsem po
chodníku. Přinesl jsem vám jiný zítřek. To je vše.“
Pustil ji. Hleděl do očí. Teplo z jeho dlaní
proudilo, objímalo, zapalovalo plameny v dávno opuštěných chodbách. Někdo
přišel. Chtěla mu věřit, jenže… Copak neví kdo je? Copak nevidí, že mluví
s nulou, která propila vůli, pro kterou žádné zítřky neplatí? Proč se tak
dívá, proč na ni hledí, jako by byla Někdo? Jako on, jako všichni. Proč ji
trápí planými nadějemi? Copak nevidí, copak nevidí… Oči se jí zalily slzami.
Tak náhle, že nestačila odvrátit hlavu. Oliver jí podepřel tvář. Přilnula, oči
zamáčknuté. Naklonil se k ní.
„Ještě jste vhodná pro lásku,“ řekl tiše, „ještě
jí hodně vydáte.“
Hotovo. Sklouzl po jejím životě, oddělil se.
Otráven její bídou vyšel s pod javoru. Přeci jeden zpomalil, zastavil se.
Šel k domovu, udělal, co mohl. Šel, aby neutíkal. Potřeboval ještě trochu
vzdálenosti, než propukne v soucit. Mizel s doslechu doprovázen
šlápotami. Takovými, co nebuší otravně do hlavy, ale váznou v hrudi. Někdy
i napořád.
|