Příběh o bláznovství jednoho šedého, časného rána
Zahlédla ho jít uličkou
Nikdy neviděla nikoho takového
A topíc trápení z lásky
Bez přemýšlení ho následovala
Podle chůze vypadal
Že zná život
Otočil se a všiml si jejího pohledu
A usmál se
Sladce ji uchopil za ruku
Kráčeli starým nástupištěm
Město zůstávalo tmavé
A její duše se začala dívat
Kde se vzalo takové bláznovství
Protože strach z lásky jsou její muka
Protože pokaždé má strach to zkusit
Pozvala ho na cestu
S ním se musela usmívat
Snad její lepší sen
Tam s ní zůstal
Mnoho času uteklo nasloucháním beze slov
Řekl, že má strach jako ona
Nízko jakási hvězda přiznala svou samotu
Nic nestačí k řečení, že ano, jako polibek
Vyplnil ji pochybnostmi, iluzí
Láskou, sny, vášní
Tentokrát
Věří, že tenhle strach ze ztroskotání ji zabije
Její srdce šeptá: Nevím, jestli můžu
Někdy sní o jeho hlasu
Chtěla by ho mít tady
Myslela si, že má odvahu
A ztratila se ve svém strachu
Přísahala, že bude hledat dál
Ale už nikdy to nezkusila
Snad se jednoho dne naučí
Mít sny, které tím začínají
Snad se to jednoho dne naučí
Dodala si odvahy a řekla, že ano
|