To, že jsem začal pátrat po někom, kdo by se mnou strávil zbytek života, jinými slovy: kdo by mne nevýslovně miloval do té doby, než dotyčná osoba (a předpokládám přitom, že to bude žena, což je celkem pochopitelné, vzhledem k tomu, že já jsem muž, nebo přinejmenším jsem – můžeme říct zatím – vypravěčem vyprávějícím v maskulinním genu) pozbude povinnosti mne milovat – neboť moderní statistika vykazuje v tomto směru pro mne pozitivní výsledky; totiž že se ženy dožívají v průměru o pár let vyššího věku, nežli se dožívají muži, a tudíž – zde to prozatím bude znít snad až ďábelsky egoisticky – budu milován po celý náš vztah a já sám se neocitnu v situaci oné dotyčné osoby, teď už snad po výše uvedeném předpokladu můžeme uvést ženy, tedy v situaci, kdy má až do té doby milovaná, a snad milující, žena nabude ke konci života opět absolutní svobody a tím pádem také nabude svého živého a již neodvolatelného a neodvratného zániku, a to zániku několikerého a mnohonásobně tyranizujícího, nežli zažívám onu tyranii já teď (což osvětlím naprosto zároveň): totiž právě ona tyranie mě právě teď nutí k tomu, abych hledal onu ženu, která mě osvobodí od svobody – ano, zní to paradoxně, ale největší životní tyranií je přemíra svobody, neboť svoboda je zároveň největší nejistotou s přemírou možností a bez jaksi vymezených a určitých hranic, proto nás žene, honí někam, kam na nás čeká záhuba, nicméně to bude spíše naopak, než jsem teď zmínil, tedy tak, že nás nežene, tedy že není, nekráčí, neběží za námi a neloví nás jako štvanou zvěř, ale naopak jde před námi, ta naše všesměrná svoboda, a my ji slepě – právě naopak oproti honu – zbaveni vší intuice a smyslů, potřebných pro ponechání života, následujeme kamkoliv, kdežto když máme jasně vymezený směr, jasně danou oblast, a dejme tomu si tuto oblast definujeme kružnicí (neboť kruh jako archetyp životní dokonalosti a vůbec dokonalosti samé je zde nanejvýš vhodný), vyhýbáme se jak honbě, tak i bezcílnému putování, neboť nás naše všemocná svoboda nemůže mimo tuto dokonalou kružnici nesvobody, skoro lze říci totality, zavést, a proto nás ani nemůže zničit – pouze nám dodává hnací sílu, je pro nás vlastně sebepoháněcím strojem našeho života, a zde se právě dostáváme k onomu výše zmíněnému velice nepříjemnému stavu, kterému se snad (opravdu snad, protože dle zmíněných moderních statistik – snad – můžeme věřit procentuální úspěšnosti smrti u průměrných mužů – kterým se domnívám (při svém jinak až titanském pojetí vlastní osobnosti) být – v naší drahé republice) vyhnu, a to opravdu s nevýslovnou radostí a pocitem životního zadostiučinění, protože ona událost, jež se v té chvíli udá mé drahé, bude pro ni naprosto zničující, a to ne proto, že by jen ztratila životního druha – to je ale ostatně velice přitěžující okolnost –, ale hlavně proto, že ona znovunabytá svoboda byla uvězněna v dokonalém (vlastně zde ale vidíme, že ne tak dokonalém, když se "vzápětí" rozpadne, nicméně tato okolnost není způsobena nedokonalostí onoho zlatého kruhu, ale naopak naším nedokonalým příměrem; a zde se již rozchází i naše vyprávěcí situace – začínáme používat majestátního plurálu (byť se může čtenáři, uvyklému na skromnost, zdát, že je to naopak autorský plurál - nenechte se, prosím, zmást a buďte projednou naopak neskromným čtenářem!), což je pro náš příběh katastrofální a počíná zde působit ono titanské pojetí osobnosti, kult, který pěstujeme vůči sobě a vůči našemu životu, nicméně to není předmětem našeho příběhu; prosím, zapomeňte na tuto okolnost, poškodilo by to vaše vnímání té lásky, která vzápětí nastane, a tak se proto vrátíme, totiž vrátím do mé úlohy mužského vypravěče) kruhu tak dlouho, že se se vší dravostí rozběhne do volného prostoru a mé drahé již nevybudou síly k tomuto dravému rozběhu, neboť většina sil odešla se mnou, a láska, která násobí pevnost a statnost kruhu (promiňte mi můj nerovný příměr, ale musíme již přitom, bohužel, setrvat), se mnou a mou fyzickou schránkou odešla také vniveč, a proto si zde a nyní představte, jakým sevřením a jakou nesmírnou úzkostí má drahá trpí a zároveň si představte, s jakou úměrností této situaci exponenciálně roste míra činu, kierkegaardovsky řečeno, která je potřebná k překonání oné úzkosti, jež je sice jakýmsi hnacím motorem, ale zároveň při této situaci je její jasnou záhubou – láska je tedy sice jakousi ochranou, srdcem života, ale zároveň nás na konci ještě mocněji hubí, stejně jako kyslík, kvůli kterému sice máme tu možnost života, který nás ale zároveň rok po roku, měsíc po měsíci, den po dni, hodinu za hodnou a sekundu za sekundou sžírá a pomalu, pomaličku zabíjí, až nás zahubí úplně, nicméně jestliže je láska nevystavena náhlé smrti, drží nás uvnitř dokonalého kruhu a my žijeme v bezpečí, uchránění jednak sami před sebou, jednak před svobodou.