Sedím na patníku rozbourané cesty. Je po dešti. Díry a prohlubně poničeného asfaltového koberce jsou zality vodou, v níž se odráží siuety spustlých panelových domů. Přemýšlím o ničem a zároveň o všem, zmatený slet myšlenek nepotřebných k životu, ale člověka neustále sužujících. Jediné, co skutečně vnímám je oranžový plamínek dohořívající cigarety a hustý dým, vycházející z koutku mých úst. Je šero, a za chvíli úplná tma. Ještě nikdy předtím jsem neviděl tak rychle zapadat slunce. Cítím, že dnešní noc bude jiná než  ty předešlé, něco se stane. Tělem mi probíhá onen zvláštní mrazivý pocit, směs strachu, nervozity, očekávání, naděje, ale má hlava říká: "Dost! To stačí, zvedni ten svůj kyprý zadek a běž , kamkoliv, hlavně pryč odsud, zbav se toho pocitu!" Zůstávám. Nemohu vstát. Teď ne, on přijde, já to vím. Nenechá mě dlouho čekat, on nenechává nikoho dlouho čekat, tak přece ani mě ne! Onen mrazivý pocit přechází v pocity obrovské až neskutečné duševní síly, najednou můžu lítat, pouhým pohledem ničit, bourat, zabíjet, jsem všude kam se jen podíváte, nikdo se přede mnou neschová, jsem ten kdo dává i bere, jsem ta nejmocnější síla jakou si jde jen těžko představit a vězte, jednou přijdu i za vámi…