I.

…Fanfarón zmoudřel a odešel. Jenom tak, jakoby na chvíli, ze které se ještě nikdy nikdo nevrátil.

Vzduchoprázdno. Zbývá jen ohlédnutí zpátky. Vlastně – ono to snad ani jinak nejde.

Je tu veliký zástup lidí. Podávají vám ruce, někteří vás líbají, říkají slova, která stejně nevnímáte, protože přes ně, tam někde daleko přesně je člověk, který jenom vám šeptá ta nejkrásnější slova na světě, samozřejmě nevhod, jako pokaždé. Vypravuje historky, v duchu se jim usmíváte, protože jinak byste asi těžko snesli kolem sebe ty, co je jim líto kamaráda, ale za dva, za tři dny, nebudou už žádné mrazení, úzkost, strach z vlastní smrti, pociťovat.

Tak jízda zpátky do času bez vakua? Když v roce 1991 přijeli Matuškovi po dlouhé době domů, netvářil se na ně každý právě vlídně. Jsme lidé závistiví, neumíme dost pozorně naslouchat druhým, někdy nechceme vnímat to, co vyprávějí. Ale vypravování je dar v pohybu. Naštěstí čas je moudřejší než my a Waldemar, Olga i Waldík přijíždějí domů častěji. Je to, jakoby, měli někde chaloupku – z ní se vraceli. Tenkrát (= hovoří od počátku statě Mirka Besserová, pamětnice snad i tisíce a jednoho herce) jsem se docela divila, protože „… se jménem Waldemara Matušky máme mnozí stále spojené večery úžasné pohody, smíchu, dobré nálady, melodií i vyprávění, která nám nejednou vyrážela dech. Nejen nám, posluchačům, ale i tehdejším (s nemocí) mocným. Ti systematicky, pomalu, ale důsledně svými útoky, domluvami a pomluvami přivedli všechny tři Matuškovi k rozhodnutí: jinde, třeba od nuly, ale podle jejich představ!...“ (to jsem si zacitovala vlastní text z roku 1991)

Jejich kamarád z Floridy, původem Čech, který se vrátil a poznali jsme se v divadle Ta fantastika; dodnes dělá Matuškovým manažera, byl dost naštvaný, jak těžká (a hrozná) je příprava prvních koncertů. Žasnul, že taková hvězda, jakou Waldemar vždycky byl, média už moc nezajímá, že lidé zapomínají, sponzoři se nehrnou. Pomohla jsem. Psalo se, vědělo, vidělo v televizi, slyšelo v rozhlase. Jarda Černý si na to vždycky, když se potkáme, vzpomene, dokonce poděkuje, protože ví, že něco nastartovat je nesnadné.

ALE dnes už je zase o Waldemara s Olgou v České kotlině docela zájem. O jejich koncertech se však dovídám až ze sdělovacích prostředků, které agentura Carousel už umí „oslovovat“. (Nedrala jsem se o zásluhy, můj věčný problém) „… malí, velcí i ti v letech, každý uměl na tom koncertě alespoň kousek textu některé písničky. O to víc je pro mne nepochopitelný tak malý zájem sdělovacích prostředků o lidi, kteří chtějí žít, jak si sami představují, proč někteří (i bývalí kamarádi) nedokáží respektovat a snad i obdivovat onu bezmeznou posedlost být svůj, zůstat sám sebou. Ne každý přece umíme během chvilky dát lidi dohromady, naordinovat jim fungující pocit štěstí. Ne všechny písničky všech dobrých zpěváků mají právě takový text, nebo dokonce vtip, dotknou se něhou, vyprovokují melodií vzpomínky na cosi krásného…“ (Psala jsem jinde v roce 1991)

Přes všechno jsem ráda, že o nich vím častěji, protože s Waldemarem jsem se poprvé setkala jako odrostlejší dítě v Olomouci. Hostoval v Hodolanském divadle kováře, ale už nevím v čem. Vím, že nejen táta za dirigentským pultem žasnul, jak suverénně a po svém (i po tolika pivech) zvládá jeviště, písničky, převálcoval herce, uvedl seriózní Hanáky v hledišti do varu. Už tenkrát uměl, třebaže samorost. Fotku s věnováním mi někdo ukradl, Vildovi (= manželovi od paní Mirky Besserové) ne.

Když nás seznamoval Míla, nežádala jsem o podpis, ale oni dva, ať jdu s nimi na panáka.

Když pan režisér Vladimír Čech točil film Růže pro Oldřicha Nového, starala jsem se o propagaci, dnes – mediální kampaň. S Waldemarem jsem chodila na panáka sama. Proč ne? Měli jsme mezi natáčením dost času a Míla nic nenamítal.

Když tady ještě žili, vídávali jsme se, ale nikoho nenapadlo, že všechno bude časem jiné. Ahoj, jak jde život, co divadlo, kam jedete na šňůru, jak rostou kluci, …vlastně to byly spíš lehce hektické doteky, radostná, příjemná podání ruky. Olgu jsem poznala letmo, zato několikrát, protože pánové nás vždycky znovu představovali. Byli z těch divočejších a takoví si „drobnosti“ příliš nepamatují.

Olga to umí úžasně s dětma. Protože tu neměli tenkrát Waldíka, všude byl s námi Vilda. Dokonce i na koncertě v příbramské sportovní hale a nevycházel z úžasu. Povídali jsme sice o problémech prvního údobí v Americe, ale víc o životě a dění současném, plánech dětí, s dětmi. Fakt se věkem hodnoty posouvají.

Mám radost, když se Matuškovým daří. Zaráží mě však stejně jako před sedmi lety, že jejich manažer už zase nemůže sehnat peníze na realizaci koncertu v Lucerně. Nestihla jsem se urazit, když nedávno bez ohlášení zazvonil, přišel na kafe, které nepřinesl (na kytku si také nevzpomenul), zanaříkal, ale adresu na Olgu a Waldemara, kterou jsem někam založila, mi nedal, chytře se vymluvil.

Znáte smutek z pocitu, když si někdo myslí, že už vás nepotřebuje, protože je za vodou a podle toho s vámi jedná? Jarda ovšem netuší, že záhrobí funguje a Míla byl přece vždycky ďábel!

P.S.: Nejen u nás však umí Waldemar potěšit. V Americe se mu to daří stejně dobře, jak to dokázal v Buffalu, kde zazpíval českou hymnu našim zlatým olympionikům Dominiku Haškovi a Richardovi Šmehlíkovi.

II.

Určitě nejlepší zážitek schovávají knihy pro čtenáře napsané od nespisovatelů. Jedna taková vzácná má název „Svět má 24 hodin“ a o zážitky z nevšedních cest se mohl podělit po nespisovatelsku Waldemar Matuška. Pro mě je tohle čtení zajímavější než prospekty z cestovních kanceláří, ale jsem rád za nabídku cestovních kanceláří, protože dovolenou dle jejich servisu je zapotřebí absolvovat pro zpestření šťavnatých dní a nocí. Postupem času chci pro sdílné přátele na totemu? tuhle Waldemarovu starou skříňku na vzpomínky na cestách zase umožnit oživit a připomínat jeho slova… nevrže a šlape furt, je přesná jako hodinky Prim.

…Začneme ve Finsku, v Rumunsku, v Sovětském svazu, tedy na východ od nás, pak projdeme po křivolaké cestě západní Evropou a vrátíme se zase kousek na východ, kde začneme druhou, mimoevropskou část: z Blízkého východu přes Afriku do dalekého zámoří. A zase budeme přibližně zachovávat směr od východu na západ, abychom šli cestou slunce, cestou hodinek, hodin, jichž má svět čtyřiadvacet. Nakonec si necháme Indii. Vlastně ne nakonec, je to předposlední zastávka. Protože naše cesta – jako všechny lidské cesty, které končí dobře – se vrátí zase domů. Vidět svět je totiž krásná věc, ale člověk musí mít také domov, aby se měl kam vrátit…

Populární zpěvák Waldemar Matuška není nováčkem ani na literárním poli. Jeho první knížka (To všechno vodnes čas) byla ovšem autobiografická, rozhodně se však neomezila na strohý životopis či reklamní oslavu svého autora. Také druhá Matuškova knížka (napsaná opět ve spolupráci s Ivanem Foustkou) se vyznačuje autobiografickým laděním, také ona je značně přesahuje. Nejen proto, že je cestopisem, ale proto, jakým cestopisem je. Tato kvalita pochopitelně vyplývá z pisatelova povolání, zpěvák Waldemar Matuška vnímal a popisuje svět jiný a jinak než cestovatelé z profese nebo cestující vědci či sportovci. Neméně zajímavě, což zase vyplývá z jeho člověčích kvalit. Nikoli všichni vidoucí totiž dovedou vidět, nikoli všichni z těch, kteří dovedou vidět, to dovedou sdělit – a nikoli všichni z těch jsou právě při svém shledání s cizinou vyzbrojeni velkou láskou k domovu. Waldemar Matuška to vše umí a má. A právě proto je jeho knížka Svět má 24 hodiny, svérázná autobiografie i svérázný cestopis, především vyznáním lásky k vlasti. A samozřejmě výborným čtením.

Jak došlo k téhle knížce?

Je to už deset let, vlastně víc, dvanáct let (circa od 1969), kdy jsme s Waldemarem Matuškou pracovali na první knížce. Byla to moc hezká práce, vlastně ta první etapa ani nebyla tak moc pracovní: chodili jsme si po Šumavě, bylo léto a většinou na nás svítilo sluníčko, Walda vypravoval, vzpomínal, nebo jsme si povídali navzájem, vymýšleli si legrace a bylo nám dobře. A vlídná náruč dřevorubecké hospůdky byla vždycky dokořán, když jsme náhodou dostali žízeň.

Druhá etapa už bvla pracnější: musel jsem to všecko dostat z paměti a z magnetofonových kazet na papír. Aby to mělo opravdu hlavu a patu a aby to aspoň trošku vonělo tou atmosférou, kterou jsme prožili. Potom knížka vyšla, jmenovala se To všecko vodnes čas, a čtenářům se asi líbila. Myslím si to proto, že byla náramně rychle vyprodaná. Zmizelo i druhé vydání, a my jsme přestali být spoluautory a byli jsme zase jenom kamarády jako už dlouhá léta předtím.

A plynuly roky – a bylo jich tedy dvanáct. Někdy jsme se vídali často, jindy uplynula dost dlouhá doba, třeba i pár měsíců. Ale hlavní bylo, že kdykoli jsem se s Waldou sešel, měl jsem pocit, že naposledy jsme se viděli včera. To je asi ten rozdíl mezi láskou a kamarádstvím: pro lásku bývá odloučení nejhorším nepřítelem, kamarádství to vůbec nevadí. Pořád jsme o sobě věděli, ale věděli jsme také, že každý z nás má své povinnosti.

Ale v těch zdánlivě neměnných okolnostech se přece jenom něco nepozorovaně měnilo: přibylo nám každému pár let. Není to zanedbatelný kus života, i když někdy přibude hrozně rychle.

Waldemar se v té době hodně toulal po světě, viděl a zažil moc zajímavých věcí, někdy o tom vypravoval a moc dobře se to poslouchalo. Tak dobře, až mi bylo trochu líto, že to jsou jenom slova, která se vysloví a pak zase zapadnou – a jenom v paměti několika málo lidí z toho utkví malé kousíčky.

Nebyl jsem sám, kdo měl takový pocit. Ale podnět ke druhé knížce dal teprve šéfredaktor našeho nakladatelství Rybár. My jsme se poradili, zamysleli, zvážili časové možnosti – a pak jsme řekli své konečné ano.

A teprve potom jsme zpozorovali, že se za ty roky změnilo vlastně moc věcí. Waldemar přesídlil z Václavského náměstí na konec Hanspaulky. Já zase svým prázdninovým a víkendovým pobytem ze Šumavy do jižních Čech. Už jsme se nemohli potulovat pod gotickou hradní zříceninou, místo siláckých šumavských potoků nám u nohou pokojně šplouchala přívětivá řeka Nežárka. Pokud jsme se scházeli v Praze, už nás nedělila čtvrthodinka pohodlné chůze, ale složité cestování z centra na okraj města či naopak. A z magnetonových kazet se mi občas místo Waldova vyprávění ozval zcela nesrozumitelný jazyk mladšího Matušky, zvaného Waldík II.

Ale jinak se práce podobala té první. Přibývalo kazet, přibývalo stránek rukopisu. Opět jsem stanul před otázkou, co s Waldovým hovorovým jazykem. Zkusil jsem si přepsat ten či onen odstaveček do spisovné češtiny – nebylo to ono! Walda se mi z toho naprosto vytratil, najednou mluvil někdo cizí, někdo bez podoby a bez výrazu. Protože k Waldemaru Matuškovi patří jeho řeč stejně jako jeho zpěv a nelze to prostě oddělit. A tak jsem se zase vrátil k hovorové formě a jenom jsem litoval, že nelze zaznamenat různé intonace hlasu, výrazy vypravěčovy tváře, že nemohu opatřit text přemírou závorek s poznámkami: (Teď se Walda zasmál.) (Teď mu zajiskřily oči.) (Teď ztlumil hlas.) (Teď se ušklíbl.)

Čtenáři nezbývá, než aby si pomohl trochou fantazie. A protože snad všichni znají Waldemara Matušku aspoň z obrazovky a mnozí přímo z pódia, nebude to tak velká potíž. (Bohužel už dávno nemůže stát na pódiu, zbyla po něm památka s navždy žijící legendou velikého člověka.)

Na dalších stránkách této knížky se pustíme daleko do světa. Walda ho málem objel kolem dokola. Viděl mnoho, i když nemohl přirozeně vidět všecko. Lidé, kteří si ho zvali, nepatřili zajisté k těm nejchudším. To Waldemar ví. Viděl vlastně jenom jednu část světa, mnohá z těch zemí má však ještě část druhou, lidi chudé, nezaměstnané, pronásledované – jenomže zpěvák na zahraničním turné se k takovým lidem nedostane. A oni k němu také ne – často nemají ani na vstupné. Ale hodnocení všech společenských a politických souvislostí by přesahovalo rámec této knížky, vyžadovalo by rovněž hlubší poznání problematiky – na to jaksi nezbývá při cestování z koncertu na koncert. Proto vzpomíná Waldemar jen na to, co sám viděl, co sám zažil. Začneme ve Finsku, v Rumunsku, v Sovětském svazu, tedy na východ od nás, pak projdeme po křivolaké cestě západní Evropou a vrátíme se zase kousek na východ, kde začneme druhou, mimoevropskou část: z Blízkého východu přes Afriku do dalekého zámoří. A zase budeme přibližně zachovávat směr od východu na západ, abychom šli cestou slunce, cestou hodinek, hodin, jichž má svět čtyřiadvacet. Nakonec si necháme Indii. Vlastně ne nakonec, je to předposlední zastávka. Protože naše cesta – jako všechny lidské cesty, které končí dobře – se vrátí zase domů. Vidět svět je totiž krásná věc, ale člověk musí mít také domov, aby se měl kam vrátit, to říkával Waldemar už před lety, zhruba tak to stálo i v naší první knížce. Bylo to míněno vážně, druhá knížka to potvrzuje.

Vydejte se tedy s námi do světa! Navštívíme krajiny klukovských snů, navštívíme velká, moderní města, ale i tiché, zapomenuté kouty, které se příliš nehemží turisty, a všude budeme hledat prosté, poctivé lidi se srdcem na dlani.

Nemusíte balit kufry, nepotřebujete ani pas, ani víza, ani objemnou vkladní knížku, ba nepotřebujete ani znalost cizích jazyků. Bude to náramně pohodlné cestování – podíváte se na svět Waldovýma očima.

Poznal jsem lidi, kteří zcestovali spoustu zemí – ale jakoby vůbec nikde nebyli. Neumějí vypravovat, anebo se neumějí dívat – to je totiž velké umění. Snad dokonce dar přírody.

Waldemar se dívat umí.

0:00   ÚVOD

Moje putování za poznáním světa začalo v roce 1935. Když teda nepočítám, že jsem předtím ve věku asi čtyř dnů cestoval z Košic do Prahy a z Prahy potom ještě dál do Mokropes. Ale z týhle cesty jsem jaksi ještě neměl takovej pojem.

Ale v tom pětatřicátým jsme přišli do Prahy, a moje maminka měla takovou vlastnost, že ať přijela kamkoli, tak to tam všecko chtěla poznat. Chtěla vědět, jaký je to město, chtěla znát lidi, chtěla znát ulice, zajímavý stavby, chtěla znát historii, prostě tohle všecko.

No a mně byly čtyři roky, mamince bylo tak třiatřicet, byla to skoro holka, nebo ne už sice holka, ale cítila se tak a chovala se tak a vozila mě elektrikou po celý Praze. Tenkrát se samozřejmě jezdilo po Praze vlevo. A já jsem za takový dva roky už věděl docela přesně, kam která elektrika jezdí, věděl jsem, že jednadvacítka jede Spálenou, potom Myslíkovou ulicí dolů na nábřeží, pod Vyšehradskej tunel a až do Bráníka, čtrnáctka zase jezdila na Kačerov, ale ze všech tramvají jsem měl nejradši dvaadvacítku a dvojku. Dvaadvacítka tenkrát jezdila kolem Ludmily, ale odněkud ze Střešovic nebo z Břevnova, dvojka taky Spálenou ulicí, ale byla to taková zvláštní tramvaj, která nikdy nikde nekončila. Říkalo se jí okružní a neměla konečnou stanici.

Tyhle dvě elektriky jsem měl nejradši proto, že se jim říkalo ponorka, neboť byly zavírací. Ostatní starý motoráky měly otevřený vchody, ponorky byly nejmodernější, strašně krásný, půvabný, a dveře se ve stanici otevřely a zase zavřely. A řidič v nich poprvé v pražský tramvaji seděl, zatímco v těch starejch musel celou dobu u kliky stát. A taky se pamatuju na zadní vůz. Uprostřed měl plošinu, která byla hodně nízko nad zemí, protože byla mezi osama, a vešly se tam i čtyři kočárky. A když ta maminka s kočárkem nastupovala nebo vystupovala, tak to bylo tak nízko, že jí nikdo nemusel pomáhat.

Bylo to velice krásný cestování po celým tom světě, kterej se jmenoval Praha. A ta Praha byla opravdu krásná. Znali jsme Šárku, věděli jsme, kde je Krčskej les, chodili jsme po nábřeží a dívali jsme se, jak jezdí parníky. Nebo jsme taky chodili na Cindu, to byla Císařská louka, která je přímo naproti Vyšehradu. To bylo třeba v neděli odpoledne, seděli jsme tam s celou rodinou a někdo mi vyprávěl, že paní Ema Destinová tam zpívala Libuši tak silně, že ji bylo slyšet až na druhej, Smíchovskej břeh. A já jsem si ji tak představoval, jak tam stojí na tý skále, kde je ještě takovej zbytek toho oblouku, jak má rozpražený ruce jako policajt na Václavským náměstí, jenomže jí chyběj ty bílý rukávy, a křičí. Ale asi musela křičet krásně…

Jezdili jsme samozřejmě taky do zoologický zahrady, velice často, já už jsem si tykal s šimpanzem Bimbem. Tam byla cesta složitá, protože nejdřív se jelo elektrikou a potom ještě kousek autobusem. Zoologická zahrada vždycky byla a je moje velká láska, a pražská zoologická zahrada byla už tenkrát moc krásná. Samozřejmě znám ještě jiný zoologický zahrady, libereckou, drážďanskou, ale pražská byla holt naše! Jednou jsme tam takhle jeli elektrikou a já přitom vyslechl rozhovor dvou pánů. Ten jeden povídal, že když člověk nevidí Prahu, Vídeň a Berlín, tak že vlastně nepoznal Evropu.

Strašně dlouho jsem si to pamatoval, pamatuju si to vlastně dodneška. A pamatuju si taky, že maminka, ačkoli se narodila ve Vídni, strašně milovala Prahu. Nevěděl jsem v tý době, jestli byla vůbec někdy v Berlíně, ale Prahu i Vídeň znala a tak jsem na ni koukal s obdivem, že zná vlastně dvě třetiny Evropy.

Ale bylo mi určeno osudem, abych za dlouhý léta zjistil, že to vůbec není pravda. Že mimo ta velice pěkná města – přičemž Praha a Vídeň jsou si v něčem strašně podobný – existuje ještě taky Amsterodam a Paříž a Barcelona a Řím a Bukurešť a Budapešť a Petrohrad a že je prostě strašná spousta měst, který všecky stojí za to, aby je člověk viděl. A že přitom pořád ještě nebude znát Evropu, protože vedle měst, který leží na tý turistický trase, je ještě spousta malých městeček a městysů a vesnic a vísek a samot, všecky jsou krásný, každý to místo něčím jiným – a všecky patří k Evropě!

Když člověk přijede do Holandska a vidí ty obrovský záhony tulipánů a podjíždí most se silnicí, co není silnice, ale řeka tekoucí horem, když vidí za sebou třicet mlejnů, který se všecky točí stejným rytmem, nebo když vidí v Paříži, jak k Vítěznýmu oblouku vede jedna půlka silnice červená a druhá bílá, protože se dívá za šera a tam svítí buď reflektory, nebo zase stopky aut – a ono jich tam jede jednou stranou osm vedle sebe a druhou stranou osm vedle sebe nazpátek – když tohleto všecko člověk vidí, a ještě jiný věci, tak pochopí, že kdybychom tady byli tisíc let, pořád se budeme mít na co dívat a vždycky budeme všichni – anebo nebudu mluvit za všechny: já teda budu vždycky něčím překvapenej!

Ale protože každá cesta musí někde začít, tak já se ještě vrátím do tý starý Prahy mejch dětskejch let. Znal jsem celou spoustu krásnejch pražskejch budov, počínaje Hradčanama, znal jsem Národní divadlo a Národní muzeum, obdivovali jsme s maminkou Prašnou bránu a Reprezentační dům – ale jedna budova mě okouzlovala snad víc než všecky ostatní dohromady: bylo to starý a krásný nádraží v Hybernské ulici. Bylo ve středu Prahy, a takovejch nádraží se našlo tenkrát moc málo. Nádraží se obvykle stavěla na kraji města, ale jak se potom město rozrůstalo, tak to nádraží už nebylo na okraji. Dneska je v Evropě řada nádraží, který jsou uvnitř města. Ale tenkrát bylo to naše nádraží možná jediný!

A já jsem to starý nádraží miloval, protože jsem věděl, že tam stojí vagóny a rychlíkový lokomotivy, ba snad i expresy, a že odtamtud vedou koleje možná do každýho místa na světě.

Zkrátka jsem si představoval, že to starý, milý nádraží uprostřed města je vlastně ta pravá brána do světa.

Máme dnes prima den 22.2.2012 a deníček Metro přináší obvykle nezapomenutelnej sloupek od kočičího analytika Jakuba Koháka… „Byl jsem požádán akademií věd, abych vypracoval odborný elaborát, ve kterém porovnám Mikeše, Garfielda a Kocoura v botách (= kámoše od Shreka). Navíc mě poprosili, abych zvážil, který kocour by se spíše kamarádil s Krtečkem (= u nás na firmě dělá jakási slečna Krtoušová a hihňá se jaksi docela i podobně). Nemělo to být nic dlouhého, 50 stran by prý stačilo. Než jsem se stačil nadechnout, tak ještě chtěli vyjádření, zda by některého z nich píchla včelka Mája, jestli by šli raději na večeři se Štaflíkem, či se Špagetkou, jestli by přeprali Maxipsa Fíka a zda by jim nevadilo bydlet v pařezové chaloupce i bez ústředního topení. Nevěřícně jsem se akademiků zeptal: „Hele, hoši zlatý, to nemáte nic jinýho na práci než zkoumat takovýhle kraviny?“ Odpověď zněla to známé: „Nemáme.“